Téma vhodně doplňuje článek Ondřeje Neffa „Dotaz Evropanům“ (LN, 12.4.2021). Mimochodem český právní řád má nyní zhruba 42 000 různých zákonů, předpisů a norem, které nám říkají co je správné, co ne, co se smí, co ne, jak se máme chovat a jak ne?! Chovali se snad lidé hůře před 100 lety i bez tolika zákonů? Chovali se a žili normálně, přirozeně. Měli zákony v sobě, kterými se řídili. Dnes nás ovládají zákony psané, nutí nás žít nepřirozeně a vedou nás do zkázy. Jak dlouho si to nechají občané líbit. Až budeme ovce, bude už pozdě! J.Š.
***
„Moderní technologie vedly ke koncentraci ekonomické a politické moci a k rozvoji společnosti kontrolované Velkým byznysem a Velkou vládou – bezohledně v totalitních státech, zdvořile a nenápadně v demokraciích.“
Huxley ve svém románu zachycuje spodní proudy této vytoužené „společnosti štěstí“, která ve snaze uspokojit všechny lidi nakonec lidské bytosti zbavuje jejich osobitosti a svobody, tedy lidského života vůbec. V knize se nevzdává naděje na demokratické koexistování, v němž může být většina lidí šťastná a svobodná, jak chce, šokuje ho však, co s tímto demokratickým nárokem na osobní štěstí dělá masová společnost.
„Ukázalo se jasně,“ shrnuje Huxley, „že kontrola trestáním nechtěného chování je v dlouhodobém pohledu méně efektivní než kontrola posilováním, fixováním chtěného chování pomocí odměn. A že vláda teroru působí na celek méně efektivně než vláda manipulace prostředí a myšlenek a pocitů individuálních mužů, žen a dětí.“
Právě tato nenápadná kontrola, k níž jsou zneužívaná i média a mediální inscenace (dnes bychom řekli fake news), je dle Huxleyho největším rizikem demokratické organizace společnosti. Už před 63 lety se nejvíc bojí toho, čeho i obhájci demokracie dnes: že se politické ideje prodávají stejnými metodami jako jogurty a že marketéři nebudují přesvědčovací strategie na kvalitě idejí a vizí blízké budoucnosti, ale výhradně na slabostech voličů. „Demokratické instituce jsou podkopávány politiky a propagandisty zevnitř,“ popisuje Huxley sebevraždu demokratických systémů.
„Poličtí obchodníci přitom apelují výhradně na slabosti voličů, ne na jejich potenciální sílu.“ Stejně jako si už „nekupujeme pomeranče, ale životní energii, nikoli auto, nýbrž společenskou prestiž“, protože „kapitalismus (tedy jakási hodnotová ideologie) je mrtev, králem je konzum“, nevolíme ani slib nižších daní nebo reformy sociálního systému, ale soulad s momentálním naladěním masy, příslušnost k ideologické skupině, životnímu stylu nebo vybrané sociální bublině.
„Co se dnes jeví jako pouhá sci-fi, se brzy stane každodenním politickým faktem,“ píše Huxley o naší současnosti politiky sociálního marketingu obohaceného o analýzu big dat, o nichž ještě neměl tušení, jakkoli barvitě popisuje, jak sociologicko-psychologické týmy politických stran pracují na profilaci konzumentů svých programů. Zkrátka, jak se programuje volič.
Násilí v Orwellovi nahradila stále dokonalejší marketingově-psychologická kontrola, je přesvědčen Huxley, a připomíná dokonce i propagandistické rady Adolfa Hitlera (1889–1945), které se v dnešku neztrácejí: „Každá účelná propaganda se musí omezit na několik prostých nutností a ty musejí být vyjadřovány v několik stereotypních formulacích.“ Kdyby Huxley navštívil svůj Překrásný nový svět dnes, asi by zíral ještě víc, nakolik se jeho varování vyplňují. Možná je to ale s lidskými společnostmi podobné jako s dětmi.
„PŘEŽITÍ demokracie závisí na schopnosti velkého počtu lidí realisticky volit ve světle adekvátních informací.“
Tehdy sice použil oblíbený odkaz na Thomase Jeffersona (1743–1826), jednoho z otců-zakladatelů americké demokracie, podle něhož „lidé nedokážou být svobodní bez informací, proto tam, kde existuje svobodný tisk a každý člověk umí číst, je společnost v bezpečí“. Okamžitě ale dodal, že současná společnost se od tohoto průzračného ideálu dávno odklonila. I média chtějí více než uskutečnění svobody společnosti vydělávat, být vidět, mít vliv, proto většinou jen prodávají iluze těch, kteří je mají sledovat.
Ani na tomto Huxleyho zjištění není co měnit, což ale neznamená, že si Jeffersonův ideál svobodných médií nemůžeme v našem stále překrásnějším světě uchovávat v kapse jako utopii, která by se jednou, kdo ví, mohla vyplnit. „Tisk (média), to je vznešená instituce, přítel vědy a občanské svobody.“
***
ČT2: 7. 6. 2015: Utajená data (Nedej se plus) o důsledcích očkování!
***
Jan Šinágl, 12.4.2021
Komentáře
Francisco Goya
FB, Tomáš Pecina, 12.4.2021
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.