Zpravodajství
- Podrobnosti
- Kategorie: Z naší korespondence
Náš profesor matematiky byl člověk nemocný a i když nás počítat naučil celkem slušně, na veselé příhody náladu nikdy neměl. Spolužák Bouška byl výborným počtářem, ale měl jednu vadu. V řeči používal skoro za každou větou slova „Ano prosím“. To však našemu profesorovi lezlo tak na nervy,že jednoho dne resolutně prohlásil: “Bouška, jestli ještě jednou řeknete – ano prosím – uvidíte jak s vámi zatočím.“ Odpověď studentova ze setrvačnosti zněla: “Ano prosím.“ To bylo na nemocného profesora příliš. „Bouška, jděte ke kamnům, otevřete dvířka, strčte tam hlavu a třikrát zařvete – jsem vůl.“ Vysoká litinová kamna byla v padesátých letech v každé třídě starší školy. Jak zněl profesorův příkaz, tak se také stalo, s chutí a z plných plic. „Sedněte si“ zazněl profesorův pokyn po vykonané exekuci.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Dne 14. března 1953 byla sobota. Den jako každý jiný. Na naší Průmyslové škole chemické v Praze se střídali profesoři jednotlivých předmětů jako svatí na orloji Staroměstské radnice. Jen profesorka dějepisu pro náhlou nevolnost absentovala. Hodinu jsme zůstali bez pedagogického dozoru.
V té době nás nenapadlo nic „moudřejšího“ než Jardovi Malému, známému cholerikovi schovat černé tenistky, které jsme nosili jako přezůvky na tělocvik. Protože to byl žert po několikáté opakovaný a všechny úkryty již znal, vytáhli jsme je na vlajkovou žerď umístěnou na čelní stěně budovy, pod oknem naší třídy. Tam je už nenašel. Vyučování pokračovalo po polední přestávce ještě dvěma hodinami. O té druhé hodině se rozletěly dveře a do třídy vstoupili, spolu s ředitelem školy, tři muži v kožených kabátech. Následoval výslech všech přítomných studentů. Jejich posláním bylo zjistit, kdo na vlajkovou žerď pověsil černé tenistky zrovna v den kdy zemřel prezident Klement Gottwald. Bylo to ale vůbec poprvé, kdy jsme se všichni dozvěděli, že není mezi živými. V té době to věděl jen omezený okruh stranických a státních funkcionářů, včetně příslušníků státní bezpečnosti. Oficiální oznámení v rozhlase totiž následovalo s určitým zpožděním teprve v pozdních odpoledních hodinách.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Cesta z Washingtonu do Arlingtonu po silnici dálničního typu uplyne velice rychle. Skoro se zdá, že Arlington je okrajovou čtvrtí hlavního města Spojených států amerických. Ve skutečnosti tomu tak není. Arlington už patří do Virginie.
Co znamená pro každého Čecha vyšehradský Slavín, to pro Američana představuje Národní hřbitov Arlington. Je tu však podstatný rozdíl. Zatím co na Vyšehradě jsou pochováni spisovatelé, básníci, hudební skladatelé, divadelní umělci, vědci a přední průmyslníci, prostě řečeno česká inteligence, na Arlingtonském hřbitově jsou pochováni stateční vojáci, kteří obětovali své životy za americkou svobodu a demokracii od doby občanské války Severu proti Jihu, až po válku v Perském zálivu v posledním desetiletí a jistě zde budou pochováni i někteří vojáci, kteří zahynuli v letošním roce v Iráku a Afganistánu.. Přesvědčí vás o tom před vstupem na hřbitov sousoší čety vojáků, kteří na symbolicky dobytém území či ostrově vztyčují žerď s americkou vlajkou.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
V padesátých letech byla pro výběr vedoucích pracovníků stanovena kriteria a požadavky ze zcela jiného světa, než by mnohdy zdravý rozum předpokládal. Od takového člověka pak nešly očekávat převratné technologické změny ve výrobě, ani nové přístupy k organizaci práce, ale zase s nima byla někdy legrace, pokud zrovna nerozhodovali o osudu jiných.
Moravský zákazník přicházel s přáním odlít složitý výrobek podle předloženého výkresu. Ten jako vždy obsahoval nárys, půdorys a bokorys, toho stejného výrobku. Vedoucí vzal výkres do svých rukou, dlouze se do něho zahleděl a nebylo pochyb o tom, že intenzivně přemýšlí. Po delší odmlce položí výkres na stůl a prstem ukazuje, že dva odlitky by dokázal vyrobit, ten třetí bohužel nikoliv. Zástupce moravské firmy po tomto sdělení nevyšel z údivu.
- Podrobnosti
- Kategorie: Postřehy a komentáře
Po letu do Kanady jsem neobdržel kufr, který spolu se mnou měl cestovat v zavazadlovém prostoru letadla. Nestalo se mě to poprvé. Při služebních cestách do Ruska jsem raději sebou vozil jen to nejnutnější, abych mohl mít zavazadlo u sebe, neboť několikrát skončilo kde nemělo. Po ohlášení ztráty na letišti v Montrealu jsem byl ujištěn, že po ztraceném kufru bude zahájeno okamžitě pátrání.
Read more...