Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Prezident Pavel: "Traumatizující okamžik v dějinách Když Kreml poslal tanky."  - Vzpomínka na českého armádního generála Lva Prchalu.

***

Jeho jméno dnes není tak známé jako jméno jeho krajana Václava Havla, ale pražští politici si z generála Lva Prchaly mohou vzít příklad. Proč? Protože Prchala byl jedním z prvních významných Čechů, kteří oslovili sudetské Němce. A učinil tak dávno před básníkem-prezidentem. Generál se podílel na deklaraci, která vešla do poválečných dějin jako "Wiesbadenská dohoda", podepsaná 4. srpna 1950, den před Stuttgartskou chartou. Československá strana tehdy zuřivě agitovala proti dohodě, která varovala před myšlenkami na kolektivní vinu a pomstu. V místních médiích byl Prchala, předseda "Českého národního výboru" založeného v roce 1940 v londýnském exilu, označován za fašistického emigrantského generála. Pomlouvačné kampaně se účastnili i členové katolického exilu. Generála tyto rušivé manévry neodradily od jeho smýšlení. "Cítím se povinen," prohlásil téhož roku 1950v projevu na "Světové konferenci pro mravní převýchovu" ve švýcarském Caux, "nejen vyznat hříchy, kterých se můj národ dopustil vůči sousedním národům. Chtěl bych se za ně omluvit svým sudetoněmeckým přátelům, zejména za bezpráví, které jsme jim my Češi způsobili. Slibuji, že udělám vše, co je v mých silách, abychom škody, které jsme jim způsobili, odčinili, jsme jim způsobili, a budovat s nimi lepší a šťastnější budoucnost v duchu Caux". O rok později, koncem července 1951, promluvil generál na setkání pořádaném Ackermannovým společenstvím v Königsteinu(Taunus): "Přes všechny obtíže je naší svatou povinností pokračovat v boji za lidskou svobodu, za právo národů na sebeurčení, za dobrovolnou federaci národů Evropy, a tím za svobodnou a šťastnou vlast. Svůj boj vedeme v duchu tisícileté křesťanské tradice a odhodlání nejen našeho národa, ale celého Západu. Máme v Evropě dost místa, pokud budeme myslet jen jako Evropané a pokud budeme jednat jako civilizovaní lidé." A pak následovala věta, která je aktuální i dnes: "Uznání práva každého na svou vlast je jedním z prvních předpokladů takového myšlení a jednání." K tomu podle něj patří právo a morálka. "A tam, kde vládne morálka a právo, tam bude také mír."

Noviny v té době hovořily o "volání Königsteinu". Toto volání však poté během studené války zaniklo. I dnes je stále obtížně slyšitelné, přestože zdi a hraniční ploty již více než 30 let neexistují. O zničení legendy se pokusil sudetoněmecký církevní historik profesor Rudolf Grulich. Grulich: "Dodnes je známo, že Václav Havel byl prvním předním Čechem, který se na začátku roku 1990 omluvil sudetským Němcům. Havel prohlásil, že vyhnání sudetských Němců vždy považoval, stejně jako mnoho jeho přátel, za "hluboce nemorální čin". S "Wiesbadenskou dohodou"a projevem generála Prchaly v Königsteinu v roce 1951však existují prohlášení Čechů, která jsou odesítky let staršía "jdou mnohem dál než Havlova lítost". Při přiměřeně dobré vůli bychom mohli Prchalu nazvat "Havlem před Havlem".

Lm. Dkfm. Chladek nám píše k SdP085: „Ještě jednou vás informuji, že neexistuje žádná „ smlouva “St. Germain, ale pouze„ diktát St. Germain“. Důvod (Brockhaus): Smlouva je právní transakce uzavřená aplikací a přijetím mezi dvěma nebo více protistranami... Pokud se strany nedohodnou ve všech bodech, smlouva nebude uzavřena (oddíl 157 BGB).

Rakouská delegace nepřijala tento návrh smlouvy v St. Germain v roce 1919, ani nebyly možné žádné návrhy změn. Rakouská delegace byla zavřená v St. G., až nakonec musela podepsat. Poté bylo v rakouském parlamentu přijato protestní usnesení proti tomuto aktu. Můžeme hovořit pouze o „diktátu St. Germaina“, který není v žádném případě právně závazný. Vezměte prosím na vědomí tuto nesmírně důležitou otázku a věnujte pozornost správnému vyjádření pro budoucnost. “

Na konci války byl Špindlerův Mlýn nebezpečný. Jan Špindler, potomek slavného krkonošského rodu, tehdy jako sedmiletý málem přišel o život. S jedním mužem ze skupiny, která ho chtěla zastřelit, se po válce vídal. O poválečném krveprolití a masových hrobech mu rodina z obav o život zakázala mluvit.

Na konci války se do Špindlu stáhli ostří hoši z vnitrozemí, které lákalo bohatství. „Přišli lidé, kteří po odsunu zabírali hotely a penziony. Byl tady velký majetek. Co si nakradli, někteří, ti chytřejší, odešli, jiní zůstali,“vypráví Jan Špindler.

Rod Špindlerů patří k původním obyvatelům východních Krkonoš. Předkové Jana Špindlera, dřevaři, přišli z Tyrol v 17. století.

„Partyzáni znásilňovali, zabíjeli. Přitom fronta se tudy nikdy nepřehnala. Jména členů partyzánské skupiny Nikolaj znám, mám jejich seznam i s adresami. Že se nacisté dopouštěli zvěrstev, není pochyb, ale to by nás ještě nemělo zbavovat odpovědnosti za zločiny spáchané na konci války,“ říká muž, který mě zavedl na Věřinu cestu. Zastřelenými byli hlavně správci špindlerovských bud a hotelů a vojáci, kteří se tu léčili.

„Přísně mi nakázala, abych se o tom nikde nebavil. I po válce to bylo nebezpečné,“ vzpomíná Špindler. Někteří z vrahů zastávali stranické funkce. „Velmi se to tajilo. Kdybych o tom někomu tehdy řekl, asi by to se mnou neskončilo dobře,“ říká Špindler, který se stal jedním z nejlepších skokanů na lyžích své generace. Od 60. let pracoval jako řidič záchranky.

 Laureáti Nobelovy ceny narozených na území Čech, Moravy a Slezska…

***

Benešovy dekrety zbavují sudetské Němce práv

Dne 25. října 1945 vydal československý prezident Edvard Beneš dekret č. 108 o "konfiskaci nepřátelského majetku". Tím byli příslušníci německé menšiny bez náhrady vyvlastněni. Dekret byl jedním z řady nařízení namířených proti německé menšině v českém, moravském a slezském pohraničí. Dekrety připravily nucené vysídlení sudetských Němců po druhé světové válce.

"Bude nutné Němce v českých zemích zcela nekompromisně zlikvidovat. Naším řešením musí být definitivní odgermanizování naší země v kulturní, hospodářské a politické oblasti."

Edvard Beneš, prezident Československa,1945

Utl.: Pražský ministr zahraničí o falešných signálech

Český ministr zahraničí Jan Lipavský napsal ve Frankfurter Allgemeine Zeitung pozoruhodný článek. Politik Pirátské strany (nar. 1985) se naléhavě vyslovil pro to, aby ruské válečné zločiny byly souzeny před Mezinárodním trestním soudem, aby se "dlouhodobě uzdravil trvale zraněný smysl pro spravedlnost". Mluví o "svědectvích čiré hrůzy". Má pravdu, s jeho úsudkem lze jen souhlasit.

Lipavský: "Bylo by samozřejmě lepší, kdyby se světovému společenství podařilo zajistit, aby k takovým krutým zločinům vůbec nedocházelo. Ale i pozdější spravedlnost je lepší než žádná."

To je místo, kde se musíte připojit. Protože naprostá hrůza byla také to, co se stalo sudetoněmeckému etniku po skončení války. A to vše v době, kdy zbraně mlčely. Zraněné pocity spravedlnosti stále čekají na uzdravení.

„Ta auta zabila více nacistů než čs. armáda. Nechci nikoho urazit.“ Jay Leno, slavná americký TV moderátor a sběratel  veteránů.

* * *

Dne 21.9.2020 odvysílaly Události ČT reportáž Příběh české značky Tatra knižně. Připomněly i osud světoznámého automobilového konstruktéra Hanse Ledvinku. Bohužel neřekly, co také řečeno mělo být - abychom nezapomínali.

Žil v Sudetech, byl to český Němec, po roce 1945 mu byl vyvlastněn majetek. Pokusil se o záchranu jeho části a byl odsouzen k šesti letům vězení. Když byl v roce 1951 propuštěn z vězení, využil možnosti odejít do Německa. Od roku 1953 až do smrti žil v Mnichově, kde se konstrukci věnoval do velmi vysokého věku. Připomínají vám některá auta z reportáže slavného Brouka? I na něm zanechal Hans Ledvinka své stopy poté, co začal pracovat ve NSR.

______________________________________________________________________________________________________________________________________________

Hans Ledwinka - Slavný i zatracovaný automobilový konstruktér z Kopřivnice aneb nikdo není doma prorokem (1998) – "Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný."...

______________________________________________________________________________________________________________________________________________

Bohužel jsem se o TK dozvěděl na poslední chvíli a lhůtu na podání akreditace nestihl (nejpozději 1 den před TK). Mé snahy o akreditaci půl hodiny před začátkem TK byly marné – viz krátký zvukový záznam. Žádná auta médií jsem do svého odchodu, po příjezdu bavorského ministerského předsedy, nezaznamenal (možná bezpečnostní důvody). Zato se mi, po mém odchodu z recepce Úřadu Vlády ČR, o to více věnovala ochranka a PČR zřejmě v domnění, že slova  o „bombardování a defenestraci“ jsem myslel vážně:-)

Nyní vážně: SRN je náš největší ekonomický partner a Události ČT této TK věnovaly jen 45 vteřin jako desáté zprávě?! ČT24 přepla při začátku TK na rozhovor s Danielem Stachem? Videozáznam TK jsem v iVysílaní ČT nenašel, jen tiskovou zprávu Úřadu vlády ČR. Kupodivu ARD se ve svém hlavním zpravodajském pořadu TAGESSCHAU o setkání vůbec nezmínila?

V Událostech ČT (1.8.2021) byla krátká reportáž o MUDr. Eduardu Bencovi, jeho rodině a činu, který nemá obdoby. Potěšte se několika vteřinami osvíceného člověka a představitele úžasného lidství. Doplňuji informacemi o Eugenovi Porákovi, jehož odkaz se dr. Benc snaží zachránit a uchovat pro budoucí generace.

***

Příběh zrodu papírny Vltavský mlýn - bratří Porákové v Loučovicích

Cituji: Při továrně bylo i sedm obytných domů. Všechny tovární budovy a přilehlé obytné domy měly elektrické osvětlení, na tehdejší dobu opravdová šumavská senzace, vezmeme-li v úvahu, že např. ve vídeňském Hofburgu se tehdy dosud svítilo petrolejkami.

Na všechno je čas. Toto rčení není tak docela pravdivé, protože ve Svatém týdnu začíná doba smutku nad smrtí výjimečného člověka. O velikonoční neděli se mění v čas pochybností kvůli zprávám žen, po nichž následuje čas radosti kvůli jistotě Ježíšova vzkříšení. Tato jistota je nadějí, kterou máme jako křesťané pro sebe, své blízké a všechny své bližní, ale také pro naše zvířata.

V našem velikonočním přání pro vás je to symbolicky vyjádřeno obrázkem a textem souboru PdF.

Stejné je to však i pro naši etnickou skupinu. Nejprve přišel čas smutku kvůli ztrátě vlasti a pro mnohé také milované osoby. Pak přišel čas naděje na návrat a po něm čas budování nového domova. Pak přišel čas boje za spravedlnost, po němž pro některé následoval čas odříkání a politické korektnosti, který pro nás vyvolal volání po čase práva a spravedlnosti, jehož důsledkem bylo založení Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bavorsko e.V.  Jeho doba skončí teprve tehdy, až bude pro naše etnikum učiněno zadost spravedlnosti.

V tomto duchu vám přejeme šťastné a požehnané Velikonoce.

Aktualizováno 13.3.2024: Kadaň – Kaaden 9.3.2024: 105. výročí tragédie ze dne 4.3.1919

***

Calvin Coolidge (1872-1933), poradce amerického prezidenta Wilsona v roce 1919 a později sám prezident USA (30. prezident) v letech 1923-1929, se 10. března 1919 vyjádřil takto:

Dnes existuje hluboké nepřátelství mezi německými Čechy a Čechy a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, kdy čeští vojáci stříleli do německých davů v mnoha městech, byla prolita způsobem, který lze jen stěží odpustit. Jestliže v listopadu loňského roku snad ještě existovala v německých kruzích určitá ochota zachovat Čechům politickou loajalitu z hospodářských důvodů, dnes již prakticky zmizela...".

***

Pietní vzpomínka se uskutečnila v „Haus der Heimat“. Byla čtena jména všech 54 povražděných, včetně dětských obětí. Budu překvapen, pokud tuto tragédii připomene mainstream. Vláda ČSR nedodržela slib o zaručení práv etnickým skupinám, jak určovalo 14 Wilsonových bodů. Za nedodržení slibu vládou, byli povraždění protestující, slušní lidé, řemeslníci a podnikatelé. Dr. Emil Hácha měl pravdu: „Naše neštěstí začalo vznikem Československa“.  

Níže je video záznam celého aktu – doporučuji nadčasový projev arcivévody Karla Habsburského! Připojuji i FOTOGALERII a pro případný archiv i zvukový záznam. Níže naleznete další zajímavé postřehy z Vídně.

***

Pohádka o sebeurčení: Trauma ze 4. března 1919

93.výročí masakru: 54 mrtvých a stovky zraněných stále žalují

§ 14 verbot die Darstellung der Entstehung der Tschechoslowakischen Republik in der Oeffentlichkeit. Die Darstellung wurde als „Aufwiegelung" gesehen und konnte bis zu zwei Jahren Gefängnis nach sich ziehen. Dazu meint Habel: ,,Die ČSR dürfte der einzige Staat der Welt gewesen sein, gegen den man durch Darstellung seiner Entstehung „aufwiegeln" konnte und sich dadurch strafbar machte."

***

1918 wurden die Deutschen und die Ungarn gegen ihren Willen und unter Verletzung des Selbstbestimmungsrechts der Völker in das tschechoslowakische Staatsgebiet integriert. Aber Tschechen und Slowaken schlossen das zweitstärkste Staatsvolk von der Erstellung der Gesetzesordnung und der Verfassung aus. Dieses undemokratische Verhalten demütigte die Deutschen tief und machte es ihnen sehr schwer, sich für den neuen Staat zu erwärmen. Deswegen wurde das Denkmal des Habsburgers, Kaiser Josef II., auf dem Marktplatz in Eger zum Symbol des Deutschtums. Karl Wilfert d.A. hatte den Kaiser in Bronze gegossen. Den Tschechen jedoch war dieses Denkmal ein Dorn im Auge gewesen.

Vor 75 Jahren, am 30.6.1945 kam es auf Veranlassung des Leiters der örtl. Verwaltungskommission, Rydl, auf der „Buche" bei Wekelsdorf / Teplice nad Metují (Ostböhmen) zu einer Massenexekution von 23 Bewohnern, darunter drei Kleinkindern und einem Säugling. Unter den Opfern befand sich eine Tschechin, die Rydl einen Korb gab und den Deutschen Wichtrei heiratete - ein Racheakt. Zwei Jahre später wurden auf Veranlassung des Vaters der Ermordeten die Leichen exhumiert. Der von der anwesenden Frau Zdenka Tasarova-Grusova veröffentlichte Zeitungsbericht über die grausame Entdeckung des Baby im Wickelpolster erschien einst in der „Sudetenpost".

"ČSR byla pravděpodobně jediným státem na světě, proti němuž bylo možné 'podněcovat' zobrazováním jeho vzniku a vystavit se tak trestnímu stíhání..."

V roce 1918 byli Němci proti své vůli a v rozporu s právem národů na sebeurčení začleněni do Československa, ale jako druhý nejsilnější národ byli vyloučeni z tvorby právního řádu a ústavy. Toto nedemokratické jednání Němce hluboce ponížilo a velmi jim ztížilo úvahy o podpoře nového státu. Proto se symbolem němectví stal pomník habsburského císaře Josefa II. na náměstí v Chebu. Karl Wilfert starší jej nechal odlít z bronzu. Tento pomník byl však Čechům trnem v oku.

V noci 14. listopadu 1920 českoslovenští vojáci císaře Josefa II. s hlasitým řevem svrhli z podstavce. Německé obyvatelstvo však ještě téže noci vrátilo císaře Josefa na jeho původní místo a k podstavci ho přikovalo silnými železnými pásy. Chyběla mu pravá ruka, v níž držel toleranční patent, v němž stanovil toleranci protestantské víry vedle katolické. Vojáci si tuto ruku pravděpodobně vzali jako trofej. Po několik následujících let nemohlo nic lépe ilustrovat utlačenou německou menšinu a českou aroganci než císař Josef II. v tomto zvláštním provedení pomníku.

Na konci školního roku jsme se s mými studenty rozhodli připomenout oběti Hladového pochodu z konce června 1945 převážně krnovských německých žen a dětí po trase Krnov-Vrbno pod Pradědem-Jeseník-Staré Město pod Sněžníkem-Králíky. Sami jsme tak poznali, o jak absurdní, zbytečnou a krutou akci se tehdy jednalo. Při tomto putování musely ženy a děti překonat dvakrát hřeben Jeseníků. Bylo jich více než tři tisícea nepřežila jich desetina.

Autorem následující reportáže je učitel pražského Gymnázia Jana Keplera a spolupracovník redakce HlídacíPes.org Petr Zemánek. Ten také letos se studenty absolvoval druhý ročník studentského pochodu na připomínku Postololoprtského masakru z přelomu května a června 1945. Ušli při něm dvacet kilometrů z Postoloprt do Žatce. V případě cesty na památku pochodu Krnov-Králíky šlo o 135 kilometrů během čtyř a půl dne.

Celým textem se prolínají citace ze vzpomínek Marie André, která pochod Krnov-Králíky přežila jako osmileté dítě. Celý článek>

P.S.

Pan Zemánek se mi omluvil, že ve své reportáži opomenul zmínit mé jméno jako jediného novináře, který kompletně zadokumentoval studentský pochod ze Žatce do Postoloprt. JŠ

***

1.6. 2023: II. Pochod studentů za nezapomenutí naší minulosti – Louny, Postoloprty, Žatec

Do Lidic jezdí čeští politici každý rok. Kdy uctí památku obětí v Českém Malíně a na Švédských šancích?

Dobrý den, pane Šinágle,

v příloze zasílám seznam poválečných obětíz Žatecka a Podbořanska. Vy máte na svých stránkách tento seznam velmi obtížně čitelný, bylo by vhodné jej vyměnit.  Na seznamu je jako oběť uveden Wilhelm Knobloch ze Srbice. Správné místo je Sirbitz, dnes Sýrovice mezi Podbořany a Žatcí. Na shora uvedeném internetovém odkazu si prohlédněte osud původního domu Knoblochových. Byl to honosný dům, vpravdě zámeček. Měl nádherné stropní malby, malované a vyřezávané stropní trámy.

„Všechno, co od nás odchází a propadá se do minulosti, mnohé cestou poztrácí. Zlo vybledá a hříchy jsou zapomenuty.“(volně podle Jaroslava Seiferta).

* * *

Vazeny priteli, neumim sice francouzsky, ale k Vasemu clanku o Lidicich a naslednych vrazdach po ukonceni valky jen hlasite  CHAPEAU !

Zevrubne znate udalosti v me rodne obci po ukonceni valky. Byli jsme s matkou a mladsim bratrem behem jednoho dne, 21. kvetna 1945,  vyhnani z bydliste, – pak nastalo Velke rozkradani! Otec byl uveznen v protejsi zamecke budove. Tam byl 3 tydny “vyslychan”. Nasi matce nebyl dovolen kontakt. Dne 12. cervna se otec “obesil”. Take telo mrtveho nesmela jeho zena videt. -  V noci se pokouseli vrahove tatovo telo tajne vyvezt z budovy zamku. Najemnici, kteri tehdy obyvali nektere zamecke casti, tomu zabranili. Mohli jsme zajit s oznacenim “N” na hrbitov. Rakev uz lezela v pripravene jame. Umrtni list udava pricinu smrti: “Sebevrazda obesenim”.  Misto smrti:  “Stara Ves, dum Arnosta Polaska c.p. 17o”.

... V roce 1947 se oženil s Jarmilou Hrbkovou a naplno se vrhl do realizace plánů ke zefektivnění výroby rodinné firmy v Chocni. Přišel však únor 1948 a manželé se rozhodli emigrovat do Velké Británie. Časem se vypracoval až na generálního ředitele jedné z textilních firem ve skotském Glasgow. Významně finančně podporoval instituce a hnutí z oblasti zdravotnictví a lidských práv.

***

V těchto dnech si připomínáme 102. výročí od narození významného účastníka protinacistického odboje Jiřího Höniga. Narodil se 9. února 1921 v Praze jako prvorozený potomek Bedřicha a Margity Hönigových. Jeho otec patřil již před vypuknutím první světové války mezi odborníky v oblasti textilnictví a matka byla dcerou významného choceňského továrníka Moritze Robitscheka, který budoucího tchána zasvětil do rodinného podnikání. Právě díky těmto skutečnostem by se dalo Jiřího dětství označit za bezstarostné.

Po složení maturitní zkoušky na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě zahájil studium na České vysoké škole technické v Brně. To však nemělo dlouhého trvání, protože 17. listopadu 1939 došlo k uzavření českých vysokých škol.