Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

„Už jsi to slyšel? Oni toho Ratha chtěj pustit na kauci!“ volá na mě zpoza plotu soused. „Teď to říkali v televizi.“ „No to si děláš srandu,“ překvapeně argumentuji „vždyť ho načapali s devíti melounama v krabici od vína a dalších třicet měl ještě pod podlahou.“ „Tak to vidíš, já měl přece pravdu,“ halasně zaburácí soused „když jsem ti říkal, že pes psa nekousne. Ono to ani jinak dopadnout nemohlo, protože by je všechny napráskal, kdyby ho z toho nevysekali.“ uzavírá nekompromisně debatu. Tak co, národe, jak se vám líbí pokračování kauzy Rath? Mně osobně se chce zvracet.

Tuž posluchej. Mně nevadi, že ses za naše penize v tym uřadě vyžral tak, že vypadaš jak bravek u koryta. To je tvuj problem. Ale blbe je, že se k lidem, keři tě plati, to znamena k lidem, keři v Česku robi a plati daně, chovaš drze a arogantně. Svoji kamošce na uřadu, kera bere měsičně 30 klacku hrubeho, si přidal 273 klacku, to je take male přilepšeni za březen. Viš, Peťa, my tady take prachy nemame. Ja mam nadpruměrnych 22 klacku. A to si piš, že 70% lidi nebere take prachy, jake beru ja. Ale kura, ani za cely rok nezarobim tolik, cos dal te děvuše za jeden den. Ale tuž dobra, asi robi cosik specijalniho. Ovšem tvoje vyjadřeni mě fakt vytočilo, kura.

Blíží se doba, kdy neúprosný ústavní systém vyrve osud naší země z rukou toho nejpovolanějšího, současného prezidenta Václava Klause, a on v úřadě skončí. Co ho tedy alespoň uchovat vycpaného v Národním, či nově a lépe Klausově muzeu?

Bezohledný, levicový a pravdoláskařský ústavní systém této země posílá našeho nejprobuzenějšího politika do předčasného důchodu, přestože je Václav Klaus například ve srovnání s Rudolfem II. ve skvělé fyzické a psychické kondici a mohl by naši zemi moudře vést k jejímu rozkvětu ještě dlouhá desetiletí. Jeho zásluhy o tento stát však dosáhly takových rozměrů, že by si jej tato země měla ponechat.

… Základní informace je tato: 22. 5. 2012 v ČT24 proběhla zpráva, že „v Plzni řeší problémy s pitnou vodou.Objevily se v ní totiž zdraví škodlivé pesticidy, které používají zemědělci k ochraně úrody. Odbor životního prostředí už začal po jejich původu pátrat. Vodárna jejich nadlimitní výskyt připouští…“ … Ano, tady máme problém, který se samozřejmě netýká jen Plzně, ač právě zde jej máme jako na dlani. Řešení sice tkví v krajině povodí Úhlavy a jiných řek, ale musíme se bavit o lidech, o nás samých. My máme problém. Kvalita vody v řece odráží stav naší kultury...

Rakousko 2000 – Maďarsko 2012: Dva státy v sevření EU?

Přednáška Jana Mainky před Svobodnou akademií, vzdělávacího institutu FPÖ dne 19.6.2012 v hotelu Intercontinental ve Vídni.

... Orbán: "Jsem demokraticky zvolený předseda vlády, ale, milá Evropská komise, kdo zvolil tebe?"

… Orbán se nenechá vodit bankami jako loutka, tak jako německá kancléřka Merkelová, která se řídí podle nich nejen v otázce eura. Orbán je jiný, on se řídí podle svých voličů.

… Orbán není nikdo: má nejsilnější legitimitu premiéra v rámci EU. Není tedy Nigel Farage, kterého lze jako malého dvorního šaška kdykoli smést. Může se ve své zemi opřít o silnou většinu a také to dělá, a neudělá-li žádné velké chyby, zůstane maďarským premiérem v roce 2014 a možná i v roce 2018.

Když jsem tuto neděli před třináctou hodinou usedal k počítači, zrovna se blížil závěr televizního Televarieté Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové z roku 1992 a po letech se z televize ozvala „Ta naše písnička česká“ a zamrazila mně slova věštby: „Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít, všechno s ní pomine, všechno s ní zahyne, potom už nebudem žít“.

… zajímám se o problematiku dějin ČR 20. století, jedním z témat, na které se doposud u nás nevede téměř žádná diskuze je postavení českých Němců po rozpadu Rakousko-Uherska, v době první republiky a těsně po ní. V tomto kontextu jsem zaznamenal zajímavou kauzu, kdy je žalován pan Jan Šinágl za své, popř. převzaté výroky o době 2. světové války a vládě komunismu v 50. letech. Myslíte si, že se pan Šinágl někdy objeví v diskuzních pořadech ČT, např. v pořadu HYDE PARK?…

… Šel jsem po ulici v Barceloně a najednou jsem objevil strašlivou pravdu - Evropa zemřela v Osvětimi... Zabili jsme 6 milionů Židů a  nahradili je 20 miliony muslimů. V Osvětimi jsme spálili kulturu, myšlení, tvořivost, talent. Zničili jsme vybrané lidi, opravdu vybrané, protože stvářeli skvělé a úžasné lidi, kteří změnili svět. Podíl těchto lidí se projevuje  ve všech oblastech života: Ve vědě, umění, mezinárodním obchodu a především jako svědomí světa. …

… „Teď si myslím, že jsem měl té příležitosti využít k vytvoření nové strany a měl jsem trvat na odstoupení z komunistické strany. Stala se brzdou pro reformy, ačkoliv je spustila. Ale oni si všichni mysleli, že reformy mají být jen kosmetické. Mysleli si, že stačí namalovat fasádu, ale ve skutečnosti byl uvnitř budovy ten stejný starý binec,“ …

Takhle asi nějak podobně začínala francouzská revoluce. Pařížská chudina – někým též zvaná lůza – vytáhla do ulic drancovat krámky pekařů, protože si nemohla koupit vysokým zdaněním zdražený chléb.

Dne 5.5.2011 0:58, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. napsal(a):

Vážený pane Šinágle,

velice si vážím Vaší antikomunistické činnosti a se zájmem sleduji Vaše aktivity již mnoho let,několikrát jsme Vás viděli s celou mou rodinou v televizi..Děkuji Vám za Vaši důležitou,byť jistě nedoceněnou práci..Naše rodina vždy patřila k antikomunistickým,můj otec také lékař byl mnoho let persekuován a byl komunisty zbaven soukromé praxe internisty.Můj bratranec Dr.Vondrák byl komunisty v protistudentském procesu Pata a spol odsouzen za protistátní činnost ve prospěch USA v roce 1951 k trestu smrti...

.. Několik let se zabývám historií národních socialistů. Vždy jsem myslel, že v ČSNS2005 jsou lidé, kteří si přejí návrat tradičních hodnot, změnu a obnovu morálky v České republice. Tím, že byl umožněn vstup p. Vyvadila a bude umožněn vstup takového člověka jako je Jiří Paroubek pro mě veškeré naděje ve Vaší stranu mizí. Chápu, že je pan Paroubek je Vaše velká naděje, že se můžete dostat do "velké politiky" ale za jakou cenu. Bohužel kontinuita se starým režimem stále trvá a pan Paroubek je toho živoucím důkazem. Je popliváním památky všech bojovníků proti komunismu, že jsou stále v řadách Vaší strany bývalí členové zločinecké KSČ a to i ve vysokých stranických funkcích. Vstupem Jiřího Paroubka do ČSNS je pro mě důvod proč tuto stranu nevolit. …

„Jsem nesmírně vděčná všem, kteří mi vyjádřili podporu, děkuju za projev solidarity a sympatií. V současné době mi to velmi po­mohlo, děkuju svým známým i těm, které osobně neznám, za je­jich úžasný čin," reagovala na sbír­ku Kubišová.

Dva romští výrostci hráli v baru (vstup od 18 let) automaty. Když po nich barmanka vyžadovala občanské průkazy, byli dost hnusně sprostí a hrubě ji uráželi. Hosté (celkový počet čtyři, víc jich v baru nebylo) je slovně umravňovali a posléze dva z nich je z herny vyvedli. Do deseti minut vpadlo do místnosti komando dospělých vyzbrojených holemi a mačetami a nic netušící muže zezadu (stáli pěkně připravení - v řadě opřeni o barový pult) během chvilky zmasakrovali (doslova). Tloukli a sekali do nich ještě když už leželi na zemi. Při odchodu jeden z nich se slovy, “Bílý! Hlavy zasraný“, zasekl mačetu do hlavy mého syna. Dnes se má podrobit operaci lebky. Stejně jako jeho ležící kamarád je otcem od rodiny a šel v neděli po obědě na jedno.

Dříve než lékařka Eva Dratvová odnesla na policii trestní oznámení na Emila Kunze, sbírala argumenty prokazující vliv černobylské tragédie na zdraví i život Čechů. "Přibylo rakoviny, ubylo chlapců...," říká.

Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Opava, Hrnčířská 22, 74625 OPAVA.

Věc: Oznámení o podezření ze spáchání trestného činu obecného ohrožení dle § 272  trestního zákona č.40/ 2009 Sb. a porušení zákonů ochrany před radioaktivním zářením, kterého se mohl dopustit  MUDr. Emil Kunz, nar. 19.1. 1930 v Praze, člen ČSOZ, Bartoškova 28,  140 00 Praha 4.

Důkazy:

Dne 8. a 15. 5. 2011 v televizním vysílání pořadu ČT 24  „Před 25 lety“ vystoupil MUDr. Emil Kunz, hlavní odborník pro hygienu záření MZ ČSR, aby občany informoval o  situaci v Československu po havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Tvrdil, že žádné nebezpečí neexistuje a nejsou tudíž nutná žádná opatření, ani u malých dětí, ani u těhotných žen. Naopak! Eventuální užívání jodidu draselného může být dokonce škodlivější než vlastní  ozáření. Jeho výroky lze zhlédnout v archivu ČT 24 České televize.

Za komunistického režimu špehoval a udával lidi. Později dokonce sám řídil udavače, které ke spolupráci naverboval. Devětačtyřicetiletý Milan Knopp, jehož jméno figuruje na estébáckém seznamu agentů bývalé vojenské kontrarozvědky (VKR), dnes zastává významný manažerský post na Krajském policejním ředitelství v Plzni a má hodnost podplukovníka. …  „Samotné zjištění, že žadatel o prověrku byl spolupracovníkem StB, nemůže bez dalšího představovat překážku pro vydání osvědčení. Spolupráce s těmito složkami je ze strany NBÚ pečlivě posuzována jako možné bezpečnostní riziko, a to především jako činnost spočívající v potlačování základních práv a svobod, anebo podpora takové činnosti,“ prohlásil šéf NBÚ.

Při vědomí své zodpovědnosti před Bohem a lidmi, při vědomí své příslušnosti ke křesťansko-západní kultuře, při vědomí své německé národnosti a v poznání společných úloh všech evropských národů, usnesli se zvolení zástupci milionů vyhnanců, po zralém uvážení a prezkoumání svého svědomí, podati vúči německému národu a vúči celému světu, slavnostní prohlášení, které stanovuje povinnosti a práva, jež němečtí vyhnanci považují za svúj základní zákon a za nezbytný předpoklad pro vybudování svobodné a sjednocené Evropy.

KUPUJTE ZLATO! A SCHOVEJTE HO DO TREZORU. ALE VLASTNÍHO.

Dnes žijící generace budou rády vzpomínat na dobu, kdy každý uspořený peníz bez ohledu na běžnou cenu zlata vložily do tohoto kovu a ten pak spolu s doklady o nabytí ukryly do své truhličky, a to výhradně pod vlastní kontrolou. Bankovní a jiné úschovné sejfy zavírají v pátek odpoledne v 17:00 a otevírají až v pondělí v 9:00. Pokud se tedy nic nestane přes víkend. A onen „víkend“ v Česku dobře známe, například od „měnové reformy“ z roku 1953.

Kam až může zajít jednání menšinové části České Romské populace, jednoho konkrétního Teplického Romského násilníka, jsem se přesvědčil před 14 dny v německém Bad Schandau. Na vlastní kůži. Nejsem rasista. Nikdy jsem jím nebyl. Nebudu ani po této příhodě, ale má jistota už není taková. Jak často se Vám stane, že Vám někdo reálně vyhrožuje smrtí?

„Z Československa, pro které jsme chtěli bojovat, jsme odešli před osmapadesáti lety. Země, kterou jsme tenkrát znali, dnes neexistuje. Šest desetiletí života stráveného v demokratickém a svobodném světě mi propůjčilo životní přehled nedosažitelný člověku žijícímu na pokraji životní existence v gulagu. Proto s posuzováním toho, co se děje ve zbytku bývalého Československa, nemám problém," odvětil na výtky některých disidentů, že už nedokáže objektivně posoudit stav země, protože ještě dříve prohlásil o exprezidentu Václavu Havlovi, že se kvůli němu komunismus v Česku jen rozkvetl.

"Když u mě hajný hlásí, že na parcele 345 spatřil kůrovce, hned příští den tam někoho pošlu. Tady v Národním parku se to nechá uzrát, vylíhnout, aby se potom mohla utvořit velká výnosná paseka,"

Vládní bar "Boccaccio" 1945-48, aneb USA měly pro ČSR tři varianty

Oficiální teze nám neříkají pravdu. Podle nich se prý rozhodlo při konferencích na Jaltě 1944 a Postupimi 1945, že Československo bude přiděleno do sféry vlivu SSSR. To neodpovídá historickým faktům. Přečtěte si veškeré protokoly zmíněných konferencí (angličtina, ruština). Není tam o tom ani zmínka. Celá záležitost je daleko složitější a o cestě k socialismu sovětského typu ve skutečnosti rozhodly Benešovy iracionální prosovětské aktivity 1945-48 . Tzn. překotné znárodňování všech hospodářských odvětví společnosti a současná eliminace vzniku kapitalismu s lidskou tváří podle vzoru USA nebo Velké Británie. Za Benešovy dekrety se bohužel postavily všechny politické strany tehdejší ČSR bez rozdílu. Nastalo masové provolávání slávy sovětskému bolševizmu a jeho vůdci J.V. Stalinovi. Američanům tím nebyl dán v ČSR žádný prostor pro vznik jejich "The American Way of Life". Za velkého jásotu strčil národ hlavu do Stalinovy oprátky a vydal se na "šťastnou" cestu budování komunistické totality...

JAK SE JAN KRAUS STAL HLÁSNOU TROUBOU BULVÁRU 1

K napsání tohoto článku mne donutilo vystupování známého a druhdy respektovaného glosátora a baviče Jana Krause v médiích v poslední době. Jednalo se o opakované nadržování Martinu Michalovi a Heleně Vondráčkové - Michalové v jejich útocích proti Martě Kubišové.

 Martin Michal

Jan Kraus poskytl prostor Martinu Michalovi (MM) ve svém pořadu „Uvolněte se, prosím!“, aby mu umožnil vymezit se proti pomlouvačnému bulváru. Udělal to zřejmě proto, protože má své zkušenosti s bulvárem, který píše pomluvy též o Janu Krausovi. Solidarita s jiným pomlouvaným se dá pochopit. Co když však informování o činech MM není bulvár, ale skutečnost?!

1. MM je popáté ženatý (5. svatba v 48 letech – což vypovídá leccos o charakteru sňatkového podvodníka). V pořadu MM uvádí, že má krásné děti a se všemi exmanželkami má výborný vztah... (proč se teda rozváděl?)

2. Jak uvádí seriózní internetový portál Revue.idnes.cz, „Martin Michal, bývalý majitel zrušené společnosti Air Terrex a akcionář firmy Terrex Group, který v minulosti vlastnil fotbalové kluby v Xaverově a v Kladně, byl stíhán v souvislosti s podezřením z rozsáhlých podvodů za čtvrt miliardy korun. Podle policie měl vylákat z několika bank obrovské úvěry, za něž údajně ručil neexistujícím majetkem. V letech 1996 až 1997 strávil sedmnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě.“ K tomu dodejme, že v obchodním rejstříku lze dohledat 11 firem s angažmá MM s obměnou jména TERREX (např. Air Terrex, Terrex Group, FFC Terrex, Terrex Terno, Terrex Interpramen, atd.), skoro všechny firmy jsou v likvidaci. Velký počet spřízněných firem se v 90 letech zakládal k machinacím a zakrývání peněžních toků a tunelování. Nakonec byl MM z vazby propuštěn, pro nedostatek důkazů, což neznamená, že peníze nezmizely! (Vzpomeňte, Al Capone taky nebyl odsouzen za vraždy, svědci vždy záhadně zmizeli, nakonec skončil ve vězení ze za „pouhé“ daňové úniky).

3. MM si vypůjčil v Živnobance 3,5 mil. Kč, peníze utratil, nevrátil, no a když soud dokonce pravomocně rozhodl a odsoudil MM k úhradě dluhu – MM prohlásil, že je chudák bez peněz, vše patří manželce, a tak soud provedl aspoň exekuci na obchodní podíl v Michalově „Agentura MM Praha“. Jsou to pomluvy bulváru, když je to zveřejněno na oficiálním veřejně přístupném Obchodním rejstříku?!

4. Samostatnou kapitolu tvoří žaloby MM na vše co se hýbe okolo. Žaloby podává na bulvár, což bychom mohli částečně pochopit. Co už ale pochopitelné není, jsou trestní žaloby podávané na příbuzné své aktuálně poslední živitelky – Heleny Vondráčkové – Michalové. Žalobu podal nejen na jejího bratra, který se opovážil upozornit na podezřelou minulost 4x rozvedeného hochštaplera se čtvrtmiliardou dluhů. Trestní udání podal rovněž i na jejího více než 80letého otce!!! Starý pán je nyní popotahován po soudech, je nucen docházet k ponižujícím výslechům, účastnit se přelíčení – kvůli svému zeťákovi!!! Chápe to vůbec někdo? I kdyby měl MM tisíckrát pocit, že se ho příbuzní manželky nějak dotkli, tak k soudu se 80letí tchánové neposílají!!! Je nepochopitelné, že Jan Kraus ve svém pořadu nahrává MM otázkami typu: „Ale ti příbuzní Vaší paní jsou na Vás rozzlobení…“ a MM pak může moudře a smutně mluvit o tom, že když si myslí, že se jemu nebo Helence ubližuje, tak nezná bratra, ani otce! Jemu nic jiného nezbývá než je poslat k soudu, to dá přece rozum…

Tak tohohle chlápka si Jan Kraus pozve do své talkšou a neváhá mu nahrávat na smeč konstatováním: „…Šel jste proti místním zvyklostem. Vy jste podnikal…“ A pak nechá MM 10 minut ubrečeně vzdychat nad nepřízní všech… Chtěl bych vidět Jana Krause jestli by MM taky tak litoval, kdyby byl jedním z těch poškozených věřitelů!

20.12.2009 21:35:56

JAK SE JAN KRAUS STAL HLÁSNOU TROUBOU BULVÁRU 2

Proti Martě Kubišové

Nedosti na tom. Jan Kraus nepochopitelně vytahuje další nahrávku na smeč z kalibru zvlášť ohavných: „Měli jste spor s paní Kubišovou, jak je to?“ A pak nechá dalších deset minut MM moralizovat: „Obrovské morální zklamání… její manažer chtěl smlouvu, chtěl peníze předem…“ (mimochodem: kdo z Vás po seznámení se s defraudacemi MM by nechtěl písemnou smlouvu a peníze předem?!).

(Připomenu: Chystané turné obnovených Golden Kids – Kubišová, Neckář, Vondráčková – Michalová připravoval MM bez toho, aby písemně stvrdil smluvní podmínky účasti, přitom najednou začal po Martě požadovat dvacetiletý závazek pro něho pracovat! Marta pochopitelně odmítla a on na ni hned podal žalobu, jak je jeho zvykem).

Po čase Jan Kraus nepochopitelně (nebo na zakázku od MM?) pozval do studia samotnou Helenu Vondráčkovou – Michalovou (HVM). A neuplyne ani minuta a už se jde rovnou k věci: „Vy jste se nepohodla s paní Kubišovou, jak je to?“ A HVM předvede obdobnou hereckou etudu jako MM, podobné slzavé údolí: „My jsme všechno připravili, Ona zklamala fanoušky, nevím co byl ten pravý důvod, vznikly škody – plakáty, programy, haly, celkem 330 tisíc korun, to musel Martin řešit, protože mu to ukládá zákon (?!?)“, atd…
Dvacet minut ji nechá opakovat dokola ty nesmysly, ani se např. nezeptá, jak vypočítali požadovanou sumu náhrady od Marty Kubišové 1,3 milionu Kč!

Takže pro připomenutí, pokud to Jan Kraus neví

Helena Vondráčková – Michalová v normalizaci hodila morálku za hlavu a vsadila na „správného“ socialistického koně, zajišťujícího blahobytnou kariéru, díky čemuž vydávala desky jednu za druhou, jezdila nejen do Moskvy („…kde jsem se na Ruďasu potkala s Karlem Gottem…“), ale i do Ameriky, měla příjmy zajišťující luxus i v socialistickém šedém průměru. V kontrastu s tím Marta Kubišová – „neodvolala“, a tak čtyřnásobné Zlaté Slavici komunisti zákazem zpěvu zničili kariéru, obtížně hledala jakékoliv zaměstnání, v nuzných poměrech sama vychovávala dceru, atd…. – notoricky známý příběh této nespravedlnosti vůči zpěvačce Golden Kids…

A znovu musím opakovat: I kdyby se HVM cítila ukřivděná sebevíc, tak kamarádku slušný člověk k soudu nenahání!!!

V sobotní příloze Mladé Fronty Dnes dne 14.11.2009 se Jan Kraus k věci vyjádřil. Zde dostal otázku: „Neměl jste přece jen „útočit“ na HVM?“

Odpověď: „Řídím se při moderování svojí empatií. Metr ode mě sedí v poměrně citlivém rozpoložení starší dáma… Vážím si jí a mám pocit, že pokud se nachází v poměrně citlivém rozpoložení, tak je zbytečné být agresivnější, než se mi zdá vhodné.“

Takže Jan Kraus je empatický vůči prominentce minulého režimu s miliony na kontě, která chce svou bývalou kamarádku existenčně zničit, která se prostřednictvím svého partnera s kriminální minulostí a čtvrtmiliardovým dluhem soudí s celou rodinou včetně 80letého starce, Jan Kraus si jí váží a nechá ji jednostranně obviňovat Martu – jak ten nejhorší bulvár!

Tato nespravedlnost proti Martě je tak do očí bijící, že Rada České televize po odvysílání tohoto jednostranného útoku od HVM začala mluvit o potřebě vyváženosti. To je zřejmě nešťastný termín, ale je za tím cítit tu bezmoc, když Jan Kraus ve svém pořadu ve veřejnoprávní televizi propaguje „násilí“ na nevinném člověku bez toho, že by se postižený mohl hned bránit, což je jedna ze základních zásad novinářské (mediální) etiky nebo chceme-li „vyváženosti“. Jinak se z toho stávají bulvární pomluvy, které Jan Kraus jinak velmi nenávidí! Pořad je sice „krausův“, ale veřejnoprávní televize jeho není a ČT má snad právo se ohradit.

Takže můžeme jen spekulovat, proč Jan Kraus propůjčuje svůj pořad těm dvěma trapným figurám bez možnosti obrany pomlouvané. Nezbývá nám však než konstatovat, že se tak Jan Kraus stává hlásnou troubou bulváru. Smutný konec kdysi respektovaného glosátora...

http://phronieck.blog.cz/0612/jan-kraus-uvolnete-se-prosim

…Myslím, že tato věta je z celého článku nejzajímavější. Veřejnosti je poměrně známý program, kdy ministerstvo vnitra přispívalo obcím dotacemi na instalaci kamer, které měly zajistit pořádek v problémových místech. Pak se ale ukázalo, že jen část těchto kamer je v problémových místech a většina je jich tam, kde prochází hodně lidí. Tedy poblíž dopravních uzlů, jako jsou třeba nádraží nebo na velkých křižovatkách silnic procházejících městy, kde jaksi z principu k pouliční kriminalitě nedochází. Lidé tomu asi docela nerozuměli a říkali si - to je ale hodné ministerstvo, ono přispívá našemu panu starostovi na kamery, aby bylo u nás ve městě bezpečno. Nyní se ukázal pravý stav věci. Ministerstvo asi nenabízelo dotaci tak úplně zadarmo, ale kamery v rámci ní pořízené musely mít fíčury potřebné k tomu, aby je systém mohl centrálně propojit použít ke svým účelům. Ze starostů se tak stali důvěrníci BIS.

…Spíš než na nestandardní možnosti mýtného systému ukazuje tato věta na vysokou míru organizovanosti systému Velkého Bratra. K vybavení mýtného systému fízlovací fíčurou byla nutná spolupráce nejméně dvou ministerstev a několika velkých korporací. Nicméně zadařilo se, systém existuje, je provozován, a desítky drobných oddaných slídilů na různých manažerských a referentských místech se starají denodenně o jeho provoz. To vše za naše peníze, respektive za výnosy z mýtného, které je pak promítáno do cen dopravních výkonů a tím do ceny přepravovaného zboží. Docela síla, že? Platit si fízlování vlastní osoby v ceně rohlíků k snídani? Nezbývá než se zeptat - když žijeme v té demokracii - kdo pro to zvedl ruku?

…Tajné služby se dokonce podle znalců celé kauzy napíchly i na počítače sledovaných lidí, takže věděly, co si kdo píše v mailu nebo co hledá na internetu. A dokázaly odposlouchávat i spojení přes Skype, což je z hlediska právního velký problém. Na takové odposlechy ještě neexistují příslušná povolení a opora v zákoně.

…Zatímco tedy posloucháme v televizi žvásty o podmíněném trestu pro žárlivé manžely, co četly ženám esemesky, policie se nerušeně činí. Kromě fízlování skrze "dopravně bezpečnostní" systémy patří k jeho metodám online prohlížení obsahu osobních počítačů, data mining v databázích bank, analýza telefonních hovorů (kdo komu kdy volal), ale i další netriviální zdroje, jako evidence vozidel, platby za energie nebo využití dat ze sčítání lidu. Fízli usilovali na proklamativní rovině o přijetí legislativních úprav, které by jeho použití umožnily, podobně jako v Rakousku, Dánsku, Nizozemí, Francii a Anglii. Jenže pak asi zjistili, že zákonný rámec by je zbytečně svazoval, a tak si poradili jinak. Případ hledání Pitra je právě ukázkou použití metod rastrového pátrání, které se obecně považují za něco, co je někde na hraně.

…Přesto je třeba zprávu v deníku DNES ocenit jako součást popularizačního úsilí Velkého bratra. Jeho nenápadné selfpromo umožní neovčím a dostatečně vnímavým občanům pochopit, kde jsou hranice systému, jakým způsobem neposkytnout údaje systému nebo je dokonce zkreslit a učinit nepoužitelnými. Je to trochu paradoxní situace. Vohnouti si na jedné straně uvědomují, že něco takového existuje, ale raději volí nevědomost, nežli krutý pohled do zrcadla demokratické společnosti, ve které stát usiluje o čím dál preciznější kontrolu nad zvyky, postoji a názory jednoho každého prvku stáda. Místo primitivního zapisování postřehů na manžetu rukávu Brettscheiderovy c.k. košile nastupují teorie sítí a her v podání absolventů absolventů matfyzu pracujících pro demokratický stát.

http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2010081605

Možná si na to vzpomenete také. V osmdesátých letech vystavěla Veřejná bezpečnost na výpadovkách z Prahy montované buňky pro své příslušníky. Jedna větší a jedna menší strážní budka. Cestou na chalupu jsem se svého otce jednou zeptal, co tam dělají. Odvětil, že se policajti chystají na ruský model. Bude se kontrolovat, kdo kam z města jede a kdo přijíždí, a rozčíleně doplnil, že brzo budeme muset mít na cestu z města povolenku. Moje matka mu kontrovala, že má asi pravdu, ale že je paranoidní. Co je paranoidní, jsem nevěděl, přesto se mi zdálo, že to nebude hezká osobní vlastnost.

Dnes už vím, co znamená být paranoidní. A taky vím, že ve vztahu občan-stát je to jen vyšší forma obezřetnosti, kterou je třeba se vybavit. Že si stát o nás shromažduje nesmyslně mnoho údajů, jejichž účelem je nakonec stejně buzerace a kontrola, je více než jisté. S vývojem informačních technologií, naší pohodlností a strachem ze ztráty blaha se stáváme důkladně kontrolovanou jednotkou, o jejímž pohybu a kontaktech si stát uchovává vše, co jen trochu jde.

Za hlubokého nezájmu veřejnosti již dlouho platí zákon ukládající sledovat a uchovávat dlouhou dobu veškeré pohyby osob, tedy odkud telefonovali, komu telefonovali, jak dlouho, kde byl jejich mobil, kdy si zapnuli počítač, kdy a s kým chatovali, komu posílali e-maily, jaké stránky navštěvují a kdy se koukli do své e-mailové schránky. Jinými slovy obsah jejich elektronického života. Ten je, jak známo, odrazem života reálného, zjistíte z něj hravě, kde máte chalupu, kam jezdíte po práci na pivko, kdo je váš nejoblíbenější kamarád, jestli vás víc zajímá fotbal, pletení nebo porno.

Základem demokracie je ochrana soukromí a volného a svobodného užívání života. Neexistuje jediný hmatatelný důvod, proč o občanech tyto informace sbírat a uchovávat. Je to takové státní prohledávání kabelek a projíždění mobilů, šmírování sousedů a jiné podlosti.

Zdůrazňuji, že proklamace o ochraně před teroristy a organizovaným zločinem jsou populistické nesmysly. Dlouhodobá špionáž vlastních občanů po 11. září nepřinesla žádný hmatatelný výsledek spočívající v zatčení významného teroristy nebo zmrazení ekonomických aktivit mafie v naší zemi. Vždyť i Pitra naše tajné služby a policie lovily nakonec na volavku. Stávající právní úprava je navíc extrémně protiústavní.

Uchovávání elektronické stopy je automatické sledování pohybu a části listovního tajemství. Už jen znalost adresáta vašeho e-mailu bez konkrétního podezření policie proti vám je jeho narušením. A to nemluvím o profesionálních povinnostech mlčenlivosti, kterou mají například lékaři či advokáti. Představte si, že vás nějaký úředník ve snaze zmáčknout vystaví holému faktu, že váš lékař po vašem odchodu z ordinace volal nejdřív na onkologii a pak vaší ženě. Zde zřetelně vidíme, jaká povinnost uchovávat tato data je. Jen a jen nebezpečná.

Nejtrapnější je úřednické zaklínání se směrnicemi Evropské unie, prý nám to nařizuje, a tak co dělat. Není tomu tak, a každý se nemusí chovat jako ovce. V sousedním Německu se našlo 35 tisíc občanů, ano, čtete správně, kteří požádali Spolkový ústavní soud, aby zakázal plošné špehování. Ten jim vyhověl a stručně vyložil základní pravidlo vztahu státní moci k elektronickému životu svých občanů.

Sledovat všechny atributy elektronického života jednotlivce, včetně jeho pohybu, informací, komu volal a na jaké stránky se díval, jistě možné je. Ale jen a pouze za podmínek demokratickému státu vlastních a běžných. Při konkrétním podezření na spáchání zvlášť závažné trestné činnosti konkrétní osobou. Tak se rázem sledování osmdesáti milionů osob zredukovalo na několik stovek, a nezdá se, že by německá demokracie utrpěla.

Zdá se, že Němcům prospěla zkušenost s nacismem a jsou oprávněně na podobné špehovací manýry velmi citliví. Naše česká společnost však ve své většině stále sleduje taktiku žáby vhozené do studené vody, která se pomalu zahřívá. Uvědomujeme si vůbec, že třeba snaha zavést elektronické mýtné podle kilometru, veškeré kamerové systémy sledující bezpečnost v ulicích a jiné vymoženosti se jen pouhým propojením pár kabelů a instalací jednoduchého softwaru stávají dozorcem v nejtěžší káznici?

Komunisté by zaplesali, kdyby mohli v osmdesátých letech disponovat obdobnou technologií. Absolutní sledování pohybu a zvyků vlastních občanů, včetně jejich ekonomických zvyklostí a finanční situace, je už velmi, velmi blízko.

Předpokládám, že brzo se najde politik, který si v boji za světlé zítřky a zaslepen touhou po hlasech uvědomí, že když budeme sledovat, kdo do města vjíždí a kdo jede ven, povinně vytvoříme databázi propojení s mobily občanů a možná přidáme elektronickou občanku, tak budeme mít dokonalý přehled, který nám umožní „účinnou pomoc při pátrání po ztracených dětech“.

V kriminále, kde bude každá rodina zavřena v cele a každé dítě bude mít na krku obojek se státním čipem, lze dokonce ztrátám dětí zabránit úplně. Tak proč to rovnou nenařídit? Jistě, jsou to paranoidní úvahy. Nebo spíše můžeme říci, že současné špehování je natolik neviditelné, že znaky vězení, ve kterém žijeme, nechceme vidět.

Zlaté časy budek Veřejné bezpečnosti u výpadovky.

LN, 24.8.2010, Václav Vlk, autor je advokát

http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-komuniste-by-zaplesali-dj7-/p_spolecnost.asp?c=A100825_105100_p_spolecnost_wag

LN, 25. srpna 2010

Ruské kanály kontrolované státem zaznamenávají každý pohyb premiéra Vladimira Putina. I na úkor prezidenta Dmitrije Medveděva.

MOSKVA/PRAHA Ruský divák to má prý jednoduché. Podle šéfa ruského Svazu novinářů Igora Jakovenka se od nástupu Vladimira Putina k moci „obejde klidně bez ovladače - všechny naše kanály vysílají to samé“.

Od roku 2000 se původně i soukromá elektronická média postupně stala „služkami Kremlu“. Dnes mají hlavně za úkol „mást nepřítele“ či „manipulovat s veřejností“. Podle sociologů je úloha ruských televizních stanic zásadní při volbách - do velké míry rozhodují o výsledku hlasování. Právě televizi vděčí za svou neutuchající popularitu i premiér Putin.

Naposledy se role ruské televize kontrolované státem - jiné kanály s federální působností v Rusku už neexistují - projevila během požárů, které zachvátily část země. Zatímco internetová média se předháněla v hrůzných historkách o zastaralé technice, zbabělých úřednících, nezodpovědných politicích a rozkrádání humanitární pomoci, první kanál ruské státní televize (ORT) ukazoval denně premiéra Putina, jak se zasmušilým výrazem chodí po doutnajícím lese, klepe hasičům na ohořelá ramena nebo usedá do kabiny letadla a osobně hasí.

Prakticky všechny zprávy, jak prvního kanálu, tak i druhé hlavní státní televize Rossija (RTR), začínají ve stylu „Československé televize 70. let“: obsáhlým zpravodajstvím o činnosti šéfa vlády, až v druhé řadě hlavy státu. Oblíbené jsou rozhovory Putina s podřízenými. Zpravidla Putin vyslechne nejistou a roztřesenou řeč svého partnera, pak ho tvrdě zkritizuje, zesměšní a znemožní. Představení uzavírá replikou: „Ne vy, ale lidé jsou pro mne důležití.“ Celkem je v Rusku zaregistrováno 93 tisíc sdělovacích prostředků. Přes 90 procent z nich je kontrolováno státem. Po zkušenostech z let 90., kdy tehdy nezávislá stanice NTV dokázala tak zásadně ovlivnit veřejné mínění, že Rusové nakonec museli uzavřít „potupný“ mír s čečenskou guerillou, nenechal Putin nic náhodě.

Jednu z nejsledovanějších a nejlepších zpravodajsko-publicistických televizí zbavil jejího majitele - podnikatele Vladimira Gusinského. Pod hrozbou zatčení za daňové zločiny ho donutil emigrovat a televizi „předat“ státem kontrolované firmě Gazprom. V současnosti slouží NTV například jako likvidační prostředek určený k „hubení“ běloruského prezidenta Lukašenka či dalších „neposlušných“.

I když zákon cenzuru zakazuje, ve skutečnosti je současná ruská televize pod dokonalým dohledem nejvyšších politiků. Ve srovnání se svobodnými 90. lety se zpravodajství a publicistika dnešních hlavních ruských kanálů - ORT, RTR, NTV a TVC - mnohem více podobají „sovětské televizní éře“.

PETRA PROCHÁZKOVÁ

http://www.lidovky.cz/putin-v-televizi-kritizuje-a-zesmesnuje-ffn-/ln_noviny.asp?c=A100825_000024_ln_noviny_sko&klic=238557&mes=100825_0

Coraz więcej zagranicznych mediów zadaje pytania na temat niejasności wokół śledztwa smoleńskiego Czesi wątpią w dobrą wolę Rosji

....

Tak zní v polskojazyčném originále docela potěšující zpráva z vlasteneckého polského tisku, jako Nasz Dziennik, nebo Gazeta Polska či portál Niezależna.

česky:

Stále více zahraničních medií zadává otázky na téma nejasností kolem smolenského vyšetřování. Češi pochybují o dobré vůli Ruska.

Jeden ze známých českých publicistů Karel Pěnkava ve svém článku pro noviny "Portál EU" zadává otázku, proč - přestože od katastrofy u Smolenska uplynulo skoro pět měsíců - stále neznáme žádnou odpověď, přibližující nás k pravdě o příčinách tragedie. V článku "Otazníky kolem tragédie u Smolenska. Mají mrtvé na svědomí Rusové?", Pěnkava jasně zdůrazňuje, že věrohodnost ruské strany co do chuti vyjasnit příčiny tohoto neštěstí,  podkopává hodně faktů" - tak uvádí článek Karla Pěnkavy ze 17. srpna např. dnešní Nasz Dziennik -  http://www.naszdziennik.pl/index.php?dat=20100825&typ=sw&id=sw12.txt. V českém originále si lze přečíst článek Karla Pěnkavy

Varšava 25.08.2010

VL.K.

Pokud bych se měl vyjádřit k osobám Anna Šabatová a Jan Šinágl v záležitosti volby nového ombudsmana, tak bych jednoznačně podpořil Jana Šinágla. Tuto svoji podporu stavím na vlastní a tvrdě nabyté zkušenosti z období, kdy jsem byl nezákonně zatčen, uvězněn a léta neveřejně souzen za 7 trestných činů, které byly od počátku vykonstruovány postkomunistickými strukturami doposud působícími v BIS, PČR , státních zastupitelstvích a na soudech. Jan Šinágl spolu s dalšími v období, kdy se jednalo o kauzu Hučín nezůstal nečinný a aktivně přispěl v rámci osvěty k tomu, že závěr mého soudního procesu v této věci byl veřejný a soudům tak nezbylo nic jiného, než-li mne zprostit viny v celém rozsahu. Naopak pomocnice ombudsmana Anna Šabatová spolu se svým manželem Ing.Petrem Uhlem prováděli nejrůznější intriky s cílem mne na mnoho let uvěznit. Byl bych velmi rád, pokud bych tímto svým postojem rozčeřil zatuchlé a kalné vody kolem neukončené debaty na téma volby nového ombudsmana.

Za pobočku KPV Přerov Vladimír Hučín, místopředseda KPV Přerov a tajemník NFAN, 20.8.2010

http://www.vladimirhucin.cz/?q=node/442

----- Original Message -----

From: Jan Šinágl

To: Baumruk Jiří

Cc: Hojerová Eva Rada ČT

Sent: Friday, August 20, 2010 6:09 PM

Subject: Stiznost Rade CT na chovani zpravodajskeho tymu!

Odesílatel:

Jan Šinágl, Nejedlých 335, 267 53 Žebrák

Příjemce:

Česká televize

Rada ČT

PaedDr. Jiří Baumruk

předseda Rady České televize

P R A H A - Kavčí hory

Věc: Stížnost na chování redakčního týmu ČT

Žebrák 20. srpna 2010

Vážený pane předsedo,

podávám tímto stížnost na chování zpravodajského týmu ČT, kterého se dopustil dne 4.srpna 2010 v Poděbradech, při posledním rozloučení s panem Milanem Paumerem. Jistě uznáte, že pořizovat zpravodajský vstup z pódia, přímo u rakve a nad hlavami smutečních hostů, podepisujících kondolenční knihu, nepatří ke způsobům kultivovaných redaktorů a kultivované televize.

Bohužel jsem tomu nestačil zabránit a jen poněkud méně kultivovaným způsobem jsem celý zpravodajský tým upozornil na nevhodnost jeho chování až při odchodu z pódia. Ke cti jednoho člena týmu slouží, že mi poděkoval se slovy: „Děkuji Vám, řekl jste to i za mne.“ Tuším, že to byl tým paní redaktorky Lucie Komňanské? Při dobré vůli se dalo najít vhodné místo v postraních prostorách divadla - i s pozadím pódia.

Věřím, že Rada ČT využije svých pravomocí a učiní taková opatření, aby se tohoto nemravného, barbarského, plebejského a neúctu zemřelému projevujícího chování, veřejnost od veřejnoprávní ČT už nemusela nikdy obávat.

Děkuji Vám za vyřízení mé stížnosti v zájmu zachování dobrých mravů.

S pozdravem

Jan Šinágl v.r.

Příloha:

Fotografie zpravodajského týmu na pódiu divadla NA KOVÁRNĚ v Poděbradech dne 4.8.2010

Na vědomí:

Veřejnost, české a zahraniční sdělovací prostředky

17. srpna 2010

... a ústavní ochrana volebního práva občanů

Dne 13.8.2010 zveřejnil s odkazem na ČTK internetový deník iDnes.cz zprávu, že Ústavní soud odmítl pro formální chybu moji ústavní stížnost na protiústavnost přípravy voleb do Poslanecké sněmovny podanou před volbami.

Vada měla spočívat v tom, že ústavní stížnost jsem soudu podal opatřenou svým podpisem, aniž bych byl právně zastoupen. K pozdější plné moci udělené dalšímu advokátovi pro mé zastupování před ústavním soudem, Ústavní soud nepřihlédl, protože podle soudce zpravodaje Stanislava Balíka jsem velmi dobře informován o tom, jaké požadavky klade zákon na řádnou ústavní stížnost.

V ústavní stížnosti jsem se mimo jiné dovolával zákazu diskriminace. Žádal jsem, aby Ústavní soud v zájmu ústavní ochrany volebního práva občanů připustil podání stížnosti mnou jako advokátem, když v listopadu 2009 oddlužil ČSSD svým rozhodnutím o stížnosti, která nebyla podepsána ani stěžovatelem, ani jeho právním zástupcem. O tom se Ústavní soud ani nezmiňuje. V prvé řadě by to měl být Ústavní soud, kdo by měl být informován o tom, jaké požadavky klade zákon na řádnou ústavní stížnost. Nebo platí, že když jde o peníze na předvolební kampaň politické strany předsedy Ústavního soudu, může ústavní stížnost podepsat kdokoliv? Blíže viz článek Protiústavní Ústavní soud z internetového deníku Neviditelný pes ze dne 12.4.2010.

Vypadá to, že Ústavní soud trpí utkvělou představou, že v pravomoci Ústavního soudu je uvážit, komu ústavně zaručená práva přizná. Tato představa patří do tatarskoasijského civilizačního okruhu. Evropské právní standardy, stejně jako Ústava, neudělují žádnému soudu pravomoc lidská práva zaručená Ústavou vrchnostensky přiznávat, ale ukládají mu povinnost v rámci svěřené pravomoci je chránit.

Před volbami jsem zjistil, že v březnu 2009 Spolkový ústavní soud v Karlsruhe rozhodl o stížnosti proti patovému výsledku voleb do 16. spolkového sněmu v roce 2005.

Jak známo patový výsledek voleb ochromením vlivu CDU-CSU zachránil Gerharda Schrödera od odpovědnosti za korupci, která pronikla na veřejnost v souvislosti s uzavíráním dohod na vybudování plynovodu Nord Stream s Vladimírem Putinem. Stěžovatel mohl mít obavy, že za možným zfalšováním výsledku voleb mohl být zájem ruských tajných služeb.

I když rozsudkem Spolkového ústavního soudu nebyly výsledky voleb do 16. spolkového sněmu v r. 2005 prohlášeny za neplatné, protiústavnost užití počítačů při těchto volbách byla rozsudkem potvrzena a užití počítačů při zpracování volebních výsledků voleb tak, jak se stalo při volbách do 16. spolkového sněmu v r. 2005, v budoucích volbách soud zakázal. Rozsudek soud odůvodnil tak, že užití počítačů nezaručuje dostatečně transparentní veřejnou kontrolu správnosti sčítání výsledků voleb.

Zásada veřejnosti je podle rozsudku splněna, jen pokud mají občané možnost podstatné kroky průběhu voleb i vyhodnocení volebních výsledků kontrolovat spolehlivě a bez zvláštní odbornosti. Rozsudek výslovně upozorňuje na riziko, že chyby v programování softwaru nebo úmyslné falšování manipulací softwaru při zpracování volebních výsledků jsou jen těžko poznatelné.

Zarazilo mě, že když na Ministerstvu vnitra a Českém statistickém úřadě vymyslili tak geniální systém sčítání volebních výsledků, který nelze v České republice zfalšovat, proč se v SRN nepoučí a jednoduše jej neokopírují. Přece nejsou tak zaostalí. Že by v nepoměrně méně zkorumpované zemi, jakou je SRN, zfalšovat výsledky voleb bylo možné a ve zkorumpované České republice to možné nebylo?

Jak známo, na rozdíl od výsledků voleb do 16. spolkového sněmu v r. 2005, které skončily volebním patem, výsledky voleb do 17. spolkového sněmu v r. 2009 po rozhodnutí soudu o zákazu užití počítačů volebním patem neskončily.

Rozsudek Spolkového ústavního soudu z března 2009 je důkazem, že i v jedné z nejvyspělejších zemích světa, jakou je Německo, je riziko zfalšování výsledku voleb užitím počítačů považováno nejvyšším soudním orgánem za naprosto reálné.

Ústava České republiky požaduje, aby zákonná úprava všech politických práv a svobod, a její výklad a používání, umožňovala a ochraňovala svobodnou (tedy regulérní) soutěž politických sil v demokratické společnosti, tak aby politická rozhodnutí vycházela z vůle většiny občanů.

Volební zákon neumožňuje soudní přezkum správnosti sčítání všech hlasů odevzdaných v České republice ve volbách. Jen volební obvody uvádí příloha k volebnímu zákonu v počtu 81. Volební obvody se člení na volební okrsky v počtu o řád vyšším. Pokud má občan právo na soudní přezkum správnosti výsledků voleb jen ve svém volebním okrsku, tak jakápak vůle většiny občanů?

Navíc podle dostupných informací má být skartační doba odevzdaných volebních lístků v řádu dnů. Po skartaci volebních lístků platí už jen výsledky počítačů. Podle některých zdrojů jsou rizika i ve způsobu zaokrouhlování při sčítání výsledků z okrsků na úroveň krajů, z krajů na celostátní úroveň, po kterých následují přepočty hlasů podle metodiky, kterou běžný občan dost těžko může kontrolovat. Rizika zaokrouhlování výsledků voleb se podle těchto zdrojů odhadují až na 8 %.

Už slyším demagogickou argumentaci, když máte podezření, předložte důkaz. Jaký protimluv. Když má někdo důkaz, tak jaképak podezření. O podezření se dá mluvit jen do doby opatření důkazu. Je snad povinností občana opatřovat důkazy? Má snad platit zásada, že to, o čem žádný občan nepředloží důkaz se nestalo? Nemají státní orgány na rozdíl od občanů zákonné pravomoci, aby za peníze daňových poplatníků důkazy opatřovaly?

Obdobně je časté demagogické osočení ze spikleneckého stihomamu. Odkazuji na internetový deník iDnes.cz, který dne 27.7.2010 otiskl v článku NÁZOR: Vyzvědači z Východu u nás? Nic překvapivého tuto informaci:

„Případ majorky a tří generálů je pouze jednou z nepřátelských činností Moskvy vůči České republice. Podle šíře záběru, intenzity, agresivity a množství operací jsou ruské rozvědky na našem území nejaktivnější.“ Jsou-li šíře záběru, intenzity, agresivity a množství operací ruské rozvědky na území České republiky nejaktivnější, není podezření na riziko zfalšování výsledků voleb v České republice mnohem naléhavější než v Německu?

Těžko si představit větší bezpečnostní riziko pro Českou republiku, než riziko přímého ohrožení ústavního zřízení České republiky skrytým mocenským převratem zfalšováním výsledku voleb.

Článkem internetového deníku Neviditelný pes ze dne 31.5.2010 Zakažte agenturám plést se do voleb reagoval autor na překvapení české veřejnosti, že výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR konané ve dnech 28. a 29.5.2010 se zásadně lišily od průzkumů veřejného mínění, které do voleb výrazně zvýhodňovaly prorusky orientované vedení České strany sociálně demokratické.

Pokud by volby dopadly podle zveřejněných průzkumů, kde by byla záruka, že by předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek nevyhověl podmínce podpory komunistů a Česká republika po volbách nevystoupila z NATO?

Jak uvádí internetový deník iDnes.cz. v článku ze dne 28.5.2010 Advokát Altner napadl použití počítačů při sčítání výsledku voleb, po skončení prvého dne voleb zpravodajové internetových deníků překvapili vedoucího volebního štábu Českého statistického úřadu Ladislava Pištoru s informací, že Ústavní soud projednává ústavní stížnost na volební zákon České republiky, který nezaručuje soudní ochranu veřejné transparentní kontroly správnosti výsledků sčítání všech hlasů odevzdaných ve volbách.

Z několika pramenů se mi dostalo informací, že volební komise dne 29.5.2010 při sčítání hlasů odevzdaných ve volbách nepostupovaly zcela shodně jako v minulosti. Rozdíly měly být i v časové náročnosti. Není toto důvodem rozdílu mezi výsledky průzkumů a voleb? Nezachránili od nejhoršího výsledky voleb zpravodajové internetových deníků?

Ústavní stížnosti na regulérnost voleb se na rozdíl od průzkumů „veřejného mínění“ média v České republice téměř nevěnují. Jediný průzkum, u něhož lze mít jistotu, že nebyl zákulisně finančně ovlivněn, byl průzkum mínění studentů.

Na dny 15. a 16.10. 2010 jsou v České republice vyhlášeny další volby, tentokrát do Senátu Parlamentu České republiky.

Neměl by ředitel Bezpečnostní informační služby veřejnosti sdělit, jaká jsou rizika, že ruské rozvědky jsou aktivní i ve věci přípravy voleb?

Zdeněk Altner

Účast na pohřbu Milana Paumera ve středu 4. srpna v Poděbradech mě znovu přivedla ke vzpomínce na nezapomenutelný večer s ním v Husově sboru ve Vršovicích, který se konal v březnu 2008 jen pár dnů poté, co obdržel vyznamenání od premiéra České republiky. Následným zveřejněním mé promluvy na tomto večeru se na stránkách Českého zápasu rozvinula polemika, které jsem se tehdy odmítl účastnit. Své postoje jsem totiž vyjádřil a následnou diskuzi o nich, ve které bych snad přinášel nové argumenty na svoji obhajobu typu „co bylo řečeno a jak to bylo myšleno“, jsem považoval za nadbytečné. Na vlastní kůži jsem pocítil bolestnou polarizaci názorů, jež činnost skupiny kolem bratří Mašínů dodnes evokuje. Myslím si o sobě, že jsem poměrně mírumilovný a klidný člověk, přesto jsem si musel vyslechnout nadávky do vrahů, štváčů, byl jsem svědkem i pár demonstrativních výstupů z církve, při kterých dotyční matrikoví členové sdělovali, že nebudou v náboženské obci, které předsedá ten, který zve do kostela vrahy. Marná byla moje námitka, že Milan Paumer nikdy nikoho nezabil, a to ani tehdy, když se stal členem US Army, což bylo ostatně úmyslem všech členů této skupiny, která utíkala z komunisty ovládaného Československa. Nejčastější kritika, kterou jsem byl při té příležitosti častován spočívala v tom, že jsem si dovolil uvést činnost Mašínů a spol. do souvislosti s některými akcemi druhého odboje. Zajímavé je, že právě tento moment byl v posledních dnech z úst několika renomovaných historiků, ale také vysokých ústavních činitelů zmiňován. Současný premiér dokonce ve svém projevu  na rozloučení s Milanem Paumerem srovnával situaci s protinacistickým odbojem v Československu v období od září 1938 do konce srpna 1939 – což byl čas, kdy také nebyla na našem území oficiálně vyhlášena žádná válka, přesto i tehdy zde probíhala odbojová činnost, jejíž legitimitu dnes nikdo nezpochybňuje, třebaže i za ní zůstává nejedna oběť v podobě nešťastně ukončeného života, mezi jinými i těch, kteří byli v nesprávný čas na nesprávném místě. (Takovými byli např. někteří členové četnického sboru.)

Jsem stále více přesvědčen o tom, že klíč k pochopení toho, o co šlo Mašínům, Paumerovi, Švédovi a Janatovi neleží na miskách vah, kde na jedné straně je mír a pokoj – cesta nenásilí, a na straně druhé boj a válka – cesta násilí, nýbrž v tom, jak se jeden každý z nás, kteří tvoříme českou společnost, vypořádáváme s obdobím komunistické totality: našich postojů během této doby i náš současný pohled na ní. Stále totiž v očí mnohých neleží rovnítko mezi totalitarismem nacistickým a totalitarismem komunistickým. Na druhou stranu jsem přijal po večeru s Milanem Paumerem v našem sboru i nejedno poděkování – často i od lidí mimo církev, že jsem právě toto setkání zprostředkoval. Proč na to dnes vzpomínám? Ze současných zpráv v médiích totiž ne vždy vyznělo to, čeho jsem byl na vlastní oči svědkem, totiž, že pohřeb Milana Paumera v Poděbradech byl pohřbem církevním. Byl otevírán i zavírán Božím slovem, které zaznělo z úst dvou evangelických kněží. Byl doprovázen modlitbou smíření zakončenou Otčenášem. Opakovaně bylo zdůrazněno, že Milan Paumer byl evangelíkem – členem Českobratrské církve evangelické a tudíž byl bez rozpaků titulován v církvi používaným oslovením bratr. V duchu jsem si říkal, jaký postoj by asi zaujala naše husitská církev, kdyby byl Milan Paumer jejím členem… Našli bychom vůbec odvahu promluvit o něm nahlas, když i po padesáti letech od inkriminovaných událostí vzbuzuje ve společnosti (natož pak v církvi!) tak protichůdné názory? Odpočívej v pokoji, bratře Milane, a světlo věčné ať ti svítí!

http://www.husuvsbor.cz/?p=1480

NP, 16. srpna 2010

Osobnost Věcí veřejných nastoluje vysoké morální nároky

Je dvacet let po válce, píše se rok 1965 a čerstvý poslanec Bundestagu, bývalý člen NSDAP a policista, tedy opora režimu a svého druhu jeho reprezentant (jakkoliv sám nespáchal konkrétní zločin), veřejně kritizuje domácí odboj za metody, které používal: vadí mu případy, kdy život ztratili obyčejní policisté. Vždyť přece pouze dělali svoji práci, a to v souladu s platnými zákony.

Také vám to připadá nějak zvláštní? Zvykejme si. Do diskuse o činech odbojové skupiny bratří Mašínů také promlouvají lidé z druhé strany barikády: jakkoliv bezejmenné, přece jen opory režimu. Seznamme se s jednou z nich, s esenbákem Humlem, toho času zákonodárcem České republiky, podle kterého se Mašínové dopustili vražd na nevinných.

Nejprve ale námitka: je to vůbec vhodné, zkoumat postoje a kvality účastníka diskuse o Mašínech? Ale ano, samozřejmě. Tak jako je makroekonom na základě svého vzdělání, praxe a publikací považován (či nikoliv) za relevantního účastníka diskuse o výši úrokových sazeb centrální banky, i diskuse o tom, co je správné a mravné, by se měly účastnit osoby s jistou kvalifikací a výbavou v této oblasti. V opačném případě se totiž může jednat o pouhé kecy veřejné.

Z online rozhovoru na webu týdeníku Týden a dalších veřejných zdrojů se lze dozvědět, že mladý Huml v symbolickém roce 1977 vstupuje do KSČ. V době, kdy represivní režim stupňuje diskriminaci těch, „co nejdou s námi“, Huml ví, s kým má jít. Chtěl prý „jít k dopravní policii, jezdit s majákem a vyšetřovat dopravní nehody; byla alternativa jit na povrchový důl jezdit s bagrem“. Tomu se dá rozumět: Huml chtěl hlavně vydělávat hodně peněz. Ale kdo by po něm mohl chtít, aby se dřel na povrchovém dole, když jediný podpis stačil ke vstupu mezi nadřazené, že? Huml též říká, že „v té jsem době viděl Českou republiku jako právní stát“. Těžko soudit, zda ji tak vidí dosud, třeba ne, možná slyšel o zákonu o protiprávnosti komunistického režimu. Jasné ale je, že s takovýmto obzorem pro něj tehdy byla esenbácká kariéra skutečným optimem.

Z dalších vyjádření pana Humla vyplývá, že nepovažuje tehdejší Bezpečnost, tu represivní složku totalitního státu, za legitimního protivníka (a třeba i cíl) třetího odboje. Je to zajímavá logika: vnitřního nepřítele stíhaly všechny složky bezpečnosti, byť mohly mít primárně hlavní úkoly jiné; Mašínové ale měli být na soudruhy příslušníky hodní. Jejich cílem tak mohlo být snad politbyro KSČ a Gottwald, ale kdoví.

Falešné je také tvrzení pana Humla, že se dopravní policie a obdobné policejní složky neúčastnily žádných politických represí. Opak je pravdou, řadoví esenbáci na okrscích byli z principu v první linii, protože se jako lidé v terénu první setkávali se „závadovými osobami“. Komunistický režim učinil politikum ze všeho, třeba i z toho, jakou hudbu poslouchala „naše“ mládež. Politický podtext tak měla jakákoliv svobodná aktivita, jakýkoliv projev vnitřní nezávislosti, a proto měl v principu politický podtext i mnohý zásah proti údajným kriminálním živlům, třeba příživníkům, často jen normálním mladým lidem toho času bez práce.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se obyčejný člověk dostal do kontaktu s reprezentanty moci často právě při setkání s dopravním policistou. A mnozí z nich si svého výsadního postoje dohlížet na lid byli velmi vědomi, dávali svou nadřazenost najevo a příležitost buzerovat spoluobčany nenechávali ladem. „Tak pane řidiči, copak to máme na hlavě, ty vousy a dlouhé vlasy? Jste to vůbec vy, na té fotografii na řidičském průkazu?“ Koneckonců tehdejší společenská prestiž esenbáků jejich úlohu ve společnosti plně reflektovala.

Posuňme se v čase do letošního roku. Po letech snažení se Humlovi konečně poštěstí býti zvolen. Kompromisů se jako obvykle nebojí a podepisuje Věcem veřejným závazek podřizovat se ve svém konání v parlamentu stranické disciplíně (mimochodem, tato nedůstojná praxe, jdoucí přinejmenším proti duchu ústavy, staví Věci veřejné do společnosti Sládkových republikánů). Jakkoliv se ex-soudruh Huml může pochlubit mnoha lety poslušného podřizování se stranické disciplíně, tentokrát mu to z nějakého důvodu nevoní. Pateticky prohlašuje, že „strana musí pochopit, že kritizovat totalitu a dělat totéž nelze“. Aha, závazek poslušnosti rovná se totalita. Otázkou je, proč pan Huml „totalitu“ podepisoval, proč se mu neprotivila před volbami a proč se ohrazuje až ve chvíli, kdy má teplé místečko ve sněmovně jisté. Správná odpověď asi zní: přece právě proto. Je komické, že se pan Huml i přes tato fakta staví do role bojovníka proti nepravosti. Na jeho vyjádřeních je znát, jak vysoce si cení svého „principiálního“ postoje; vidí se jako bojovník proti „totalitě“ Věcí veřejných.

Víme již o panu poslanci dost, vraťme se k jeho odsouzení Mašínů. Popřejme panu Humlovi dostatek soudnosti k tomu, aby pochopil, že lidé, pro které je maximou jejich osobní prospěch a kteří jsou pro něj vždy schopni jakéhokoliv sehnutí hřbetu, nejenže nemohou pochopit dilemata, která před bratry Mašíny postavil život i oni sami, ale že také nemají žádné (morální) právo je soudit. Straně Věci veřejné popřejme, aby poslanec Huml co nejdříve opustil řady jejich poslaneckého klubu a připojil se ke klubu KSČM, kde si bude moci třeba se soudruhem Grebeníčkem lépe zavzpomínat na právní stát Československá socialistická republika. Vláda Petra Nečase si  snad nezaslouží, aby stála na hlasu poslance Humla.

Zbyněk Halousek

http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-tak-pravil-esenbak-huml-dot-/p_politika.asp?c=A100815_163800_p_politika_wag

LN, 14. srpna 2010

Samotná kuponová privatizace proběhla neuvěřitelně dobře a přesně, tvrdí bývalý ministr pro privatizaci Tomáš Ježek. „Byla tu však jedna hrubá chyba, která potom způsobila všechny ty průšvihy.“ Příslušný zákon totiž nedokázal zabránit zakladatelům investičních privatizačních fondů nakládat se svěřeným majetkem jako se svým vlastním. Čistě z makroekonomického hlediska se ale prý nic tak zlého nestalo, protože majetek přesto přešel do rukou lidí, kteří s ním dokázali nakládat.

* LNV té době nicméně obecně chyběla potřebná legislativa.

Legislativa nechyběla, ale byla vadná. Třeba obchodní zákoník ještě neobsahoval ochranu minoritního akcionáře a podobně. Byla tu však jedna hrubá chyba, která potom způsobila všechny ty průšvihy po skončení kuponové privatizace. Ta chyba byla o to smutnější, že se nemusela stát. Příprava kuponové privatizace a účasti investičních fondů se dělala podle provizorního předpisu. Ten sestavil Ivan Mikloš (tehdejší poradce místopředsedy Slovenské vlády; pozn. red.) a ten byl udělaný dobře. V definitivním zákoně z něj však zmizelo jedno osudové ustanovení. Bylo to vymyšleno tak, že jakmile se do prázdných investičních fondů nalijí akcie občanů, zakladatelé vycouvají a jako akcionáři zůstanou jen občané. To se ale do federálního zákona nedostalo, takže zakladatel nakládal s celým majetkem jako se svým. Vezměte si třeba pana Kocába, nynějšího ochránce lidských práv. Ten svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho.

* LN Tehdy to ale bylo legální.

Na rozvinutých trzích platí kanonické pravidlo, že majetek správce musí být oddělený od spravovaného majetku. To zákon nedodržel a správce se k majetku choval jako k vlastnímu. Zde je potřeba přiznat plus velkým bankám, jako je Komerční banka nebo Česká spořitelna, které o tom pravidlu věděly a interně si to samy oddělily.

* LN Viníte za to někoho konkrétního?

No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech ministerstva se vědělo, že je to špatně.

* LN Nemáte rád slovo tunel, proč?

Já radši říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna.

* LN Jak tedy dnes celkově hodnotíte privatizaci?

Kuponová privatizace v úzkém slova smyslu, tedy výměna kuponů za akcie a distribuce akcií jednotlivcům a fondům, proběhla neuvěřitelně dobře a přesně. To, co se stalo těsně potom, je ta skvrna. Čistě z makroekonomického hlediska se nic moc zlého nestalo, protože majetek převážně přešel do rukou lidí, kteří s ním pak nakládali dobře. Zůstává však pravdou, že k němu nepřišli poctivě. Jen kvůli té chybě.

* LN V čem spočívaly vaše neshody s Václavem Klausem? Jaký máte dnes vztah?

Například nesouhlasil s restitucemi, vynadal mi za ně. Stejně tak když jsem usiloval o vznik Komise pro cenné papíry. Byla to série konfliktů. Letos v březnu mi ale napsal krásný dopis k sedmdesátým narozeninám. Napsal v něm, že o něm někdy nemluvím moc dobře.

* LN Zajímavou kapitolou bylo i chystané znárodnění slovenských podílů v českých podnicích po rozpadu Československa.

Bylo to ohromné riziko. V tom byl také namočený Klaus, který pak naštěstí otočil. Nejvíc na to tlačila ODA, kde jsem měl obrovský interní konflikt, byl jsem úplně sám. Všichni říkali: nevydávat akcie Slovákům. Já jsem tenkrát úplně řval. Byl by strašlivý průser začít privatizaci znárodněním. Ti lidé dostali majetek, a sotva jej měli v ruce, tak by se jim zase sebral.

Celý rozhovor:

http://www.lidovky.cz/kuponovka-mela-jen-jednu-chybu-dex-/ln_noviny.asp?c=A100814_000054_ln_noviny_sko&klic=238398&mes=100814_0

Dalším z řady tunelů jmenujme např. proslulý štábní informační systém, který zadalo ministerstvo obrany firmě EDS (Electronic Data Systems) v roce 1997. První kolo výběrového řízení vyhrála konkurenční firma Unisys. Kalousek byl tedy nucen výběrové řízení zrušit a vypsat nové. Ani tehdy si komise netroufla vybrat EDS a vyhrála opět společnost Unisys. Nezbývalo, než zasáhnout a označit nabídku EDS za "výhodnější". Představitelé Unisys se poté obrátili na policii s žádostí o ochranu, neboť byli údajně vydíráni, aby se nebránili a nenapadli výsledek soutěže. V červenci 1998 prohlásil pracovník EDS Jan Březovský, že firma byla nucena jako provizi za udělení zakázky zaplatit lidoveckým činitelům 50 milionů korun. Dodávka systému za více než miliardu korun byla oficiálně ukončena v roce 2002, přičemž tento systém nebyl schopen předávat informace na takové úrovni, jaké zadání požadovalo, a je v tomto smyslu nefunkční dodnes.

V roce 1997 stihl Kalousek sjednat a podepsat (za souhlasu Klausovy vlády) kupní smlouvu s developerskou firmou EPF, která koupila rozsáhlý areál kasáren u pražského Náměstí republiky. Kupní cena činila asi 900 milionů korun. Zajímavá cena. Nicméně smlouva byla uzavřena tak, že stát tyto peníze posléze firmě EPF nejen vrátil, ale přidal dalších asi 500 milionů jako odškodnění. Říkáte neuvěřitelné?

Tak to neznáte smlouvy, které podepisoval pan Kalousek. Smlouva zaručila EPF plné odškodnění, nebudou-li budovy prázdné. V budovách sídlila tehdy Akademie věd. Na to pan Kalousek zapomněl, smlouvu podepsal a stát vyplatil na odškodném zhruba stejnou sumu jakou dostal jako kupní cenu. Dalších asi 500 milionů vyplatil stát jako náhradu za nepřímé škody, resp. za škody, které na firmě EPF vymohli její smluvní partneři jako náhradu za zpoždění projektu.

...
v roce 2003, využívá vnitřních třenic v KDU-ČSL, poráží Kalousek svého protivníka Cyrila Svobodu a je překvapivě zvolen za jejího předsedu. Kalousek měl již i možnost stát se ministrem v Grossově vládě, ale na jeho oblíbené ministerstvo obrany ho k jeho velké lítosti nepustili. Budou se totiž prodávat další velké armádní nemovitosti a Kalousek je odborníkem na takové transakce.

http://www.eportal.cz/Articles/2268-politicky-zivotopis-miroslava-kalouska.aspx

Kalousek o Bartákovi: Spojování jeho nové funkce s Omnipolem je sprostý plivanec

Z diskuse…

Otec Martina Bartáka Jaroslav Barták, prezident soukromé Polikliniky Modřany a generální sekretář Lions Clubu Praha – Orel...

Tatínek to zařídí

TÉMA Z ARCHÍVU

03.07.2008 - AUTOR: JAN POTŮČEK

Když jsem připravoval do minulého čísla Reflexu reportáž o podivné maturitě studenta soukromého pražského gymnázia Pod Vyšehradem Martina Bartáka, ani ve snu mě nenapadlo, že se se mnou bude chtít jeho otec, vlivný podnikatel s kontakty „tam nahoru“, jenž hrál v případu hlavní roli, bavit. Barták senior ale překvapil.Na začátek jen krátké shrnutí pro ty, kdož nečetli text v Reflexu 26 (MATURITA? TATÍNEK TO ZAŘÍDÍ): student Martin Barták neměl původně vůbec maturovat, protože na konci čtvrtého ročníku propadnul z několika předmětů a vyletěl i od komisionální zkoušky ze španělštiny. Vedení školy mu ale dalo před maturitou další šanci, přezkoušela ho zcela neznámá paní, o které ředitelka školy tvrdila, že je z ministerstva školství, a student s odřenýma ušima ročník prolezl.

Podobným způsobem se odehrála i jeho maturita, ke které naštvaní kantoři pozvali štáb České televize. U maturity asistoval i studentův otec Jaroslav Barták, prezident soukromé Polikliniky Modřany a generální sekretář Lions Clubu Praha – Orel. Učitelé si na postup vedení školy stěžovali školní inspekci a obrátili se také na školský odbor pražského magistrátu. Inspektoři na gymnáziu provedli mimořádnou kontrolu a dospěli k závěru, že škola skutečně pochybila.Jaroslava Bartáka jsem se snažil sehnat po telefonu na Poliklinice Modřany, zastihl jsem ale pouze jeho podřízeného, výkonného ředitele a nechal po něm vyřídit vzkaz. Později jsem na Internetu vygoogloval Bartákovu e-mailovou adresu a poslal mu několik slušných dotazů na průběh maturity a jeho zasahování do průběhu zkoušky. Za odpověď jsem slíbil autorizaci hotového textu.

Pan Barták mě překvapil: do dvou dnů briskně odpověděl, ovšem jeho sáhodlouhá výpověď mi připadala tak unikátní, že jsem se ji nerozpakoval do reportáže přetisknout celou. Reportáž jsem poté poslal přímo panu Bartákovi. Co se stalo poté, mě opravdu překvapilo. Pan Barták mi zavolal na služební mobil a místo aby mi vynadal za dost ostře napsaný text, zajímalo ho jen, abych dobře napsal název jejich Lions Clubu.

Jen tak mezi řečí pak z pana Bartáka vypadlo, že členové Lions Clubu si „nehrají na zednáře“, jak jsem původně v reportáži napsal, ale že se považují za jejich řádné pokračovatele. A že rotariáni jsou v podstatě jejich konkurenti, i když spolu vycházejí velmi dobře. Dokonce tak dobře, že generální ředitel České televize Jiří Janeček, jenž podle Bartáka patří k rotariánům, zvedl panu Bartákovi během maturitní zkoušky jeho syna mobil a na jeho vlastní žádost „umravnil“ televizní štáb, co o podivné maturitě točil reportáž do Událostí v regionech.

Pak jsem se jen tak mimochodem dozvěděl, že pan Barták má spoustu známých, a že nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, která je navštívila den předtím, si zapomněla v jejich rodinné rezidenci mobil, takže si pro něj bude muset z Brna přijet. A že kdyby o mém zájmu o Lions Club věděl dříve, mohl mě pozvat na jejich letní party na parníku, kam mimochodem pravidelně zve ředitelku školy, kde jeho syn tak podivně odmaturoval.

Mezi řečí jsme se také dostali k tomu, komu patří Reflex a kdo je jeho šéfredaktorem, abychom si vyjasnili, kdo koho jak zná. Nebral jsem to jako nátlak nebo výhrůžku, protože pan Barták má prý známé hlavně u pasovských – a to jsou vydavatelé regionálního Deníku a bulvárního Šípu, tedy jiná mediální skupina. Zdvořile jsem odmítl i nabídku, že bych mohl pro Reflex napsat reportáž z další party na parníku a vysvětlil panu prezidentovi, že od toho tu jsou opravdu jiné časopisy.

Tak nějak mám stále pocit, že pan prezident Barták žije v jiném světě než já a nevěřil, že reportáž o maturitě jeho syna může vyjít. Nevím, co na ni říká dnes. Každopádně mi telefonát s ním přišel zábavný a jako podotek k otištěné reportáži zajímavý i pro čtenáře Reflexu.

Případ sleduji dál. facebookfacebookLinkuj.czLinkuj.cz

http://www.reflex.cz/clanek/stary-reflex-reflex-cz-reflex-cz-ostatni-autori/30943/tatinek-to-zaridi.html

Bartákova aktivita ve společnosti ExotTop, kde se jako majitel podle výpisu z obchodního rejstříku v jeden den vystřídal s podnikatelem Andrejem Korpljakovem

Nejprve se měl stát náměstkem ministra vnitra, Radek John (VV) se ale proti jeho angažmá ostře ohradil. Exministr Fischerova kabinetu Martin Barták, jehož problematické aktivity a kontakty dlouhodobě probírají média, ale zkrátka nepřijde. Na ministerstvu financí bude jako nominant ODS v pozici náměstka "krýt záda" Miroslavu Kalouskovi (TOP 09).

Náměstek ministra vnitra, velvyslanec ve Spojených Státech, nebo státní tajemník pro vztahy s EU? Podle toho, jak často se v souvislosti s těmito funkcemi v posledních týdnech objevovalo jméno exministra obrany Fischerovy vlády Martina Bartáka, by se mohlo zdát, že se jedná buď o "pana nepostradatelného", nebo o člověka, pro kterého se urgentně hledá vhodná trafika.

Dlouholetý poradce současného premiéra Petra Nečase se i přes odpor některých koaličních partnerů ve vládní exekutivě přece jenom uchytil. Nastupuje jako náměstek na ministerstvo financí. Podle některých odborníků ale vzbuzuje jeho angažmá rozpaky. "Nechápu jakou má pan Barták kvalifikaci pro to, aby nastoupil na ministerstvo financí. U pozice náměstka na tak specifickém ministerstvu bych předpokládal alespoň fundamentální ekonomické vzdělání. Chápu, že se lékař z vojenské nemocnice může stát ministrem obrany, co má ale proboha dělat na ministerstvu financí," reagoval na zprávu o novém působišti exministra politolog Zdeněk Zbořil.

Barták v minulosti působil jako lékař na neurochirurgii Na Homolce, ve stejné době byl poradcem Petra Nečase pro otázky bezpečnostní a branné politiky. Později nastoupil na ministerstvo obrany, kde se stal náměstkem ministryně Vlasty Parkanové a později jej ODS nominovala jako šéfa téhož resortu do úřednické Ficherovy vlády. Právě do doby jeho náměstkování na obraně spadá také jeho angažmá při uzavření doplňků ke smlouvě na problematický nákup obrněnců Pandur.

Média navíc dlouhodobě upozorňují na fakt, že od doby, kdy nastoupil na ministerstvo obrany, se firma jeho známého Michala Smrže (MPI Group) dostala k armádním zakázkám za téměř miliardu korun.

V minulosti byla také široce propírána Bartákova aktivita ve společnosti ExotTop, kde se jako majitel podle výpisu z obchodního rejstříku v jeden den vystřídal s podnikatelem Andrejem Korpljakovem, kterého BIS označuje za jednoho z členů ruské mafie v Česku.

V týmu Miroslava Kalouska by měl Martin Barták, jehož jméno je spojováno i s bizarním řádem Daniela Landy Ordo Lumen Templi, přitom zastávat také velice odpovědnou funkci. Má zodpovídat za veřejnosprávní kontrolu, audit prostředků z fondů Evropské unie a především za elitní finanční analytický útvar ministerstva financí. Výkonnou jednotku specialistů na finanční delikty podobné té z policejního útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Útvar na ministerstvu financí navíc shromažďuje data z bank o podezřelých převodech peněz, tedy také informace o praní takzvaných "špinavých peněz". Tento útvar býval vždy, z dobrých důvodů, v přímé kompetenci ministra financí

Pro Petra Nečase a ODS je přes všechny peripetie Barták tím správným mužem. Stranické nominace na náměstkovské pozice na jednotlivých ministerstvech si předseda ODS necucá z prstu, ale většinou procházejí grémiem strany. I v něm má silnou podporu.

"Minulý týden jsem kvůli povodním na grémiu nebyl, ale předpokládám, že se jeho jméno probíralo. Nevidím v jeho osobě nejmenší problém. Jestli dokázal zvládnout komplikované ministerstvo obrany, nevidím důvod proč by manažersky neměl uspět na financích," řekl online deníku TÝDEN.CZ předseda senátu Přemysl Sobotka (ODS), podle kterého je zřejmé, že "přes všechny mediální peripetie, je zřejmé, že odvedl dobrou práci".

Vytrvalé navrhování Bartákova jména na různé funkce, ale vzbuzuje přinejmenším dohady. ODS nemá dostatek jiných kvalitních lidí, jejichž služby by mohla využít v exekutivě? "Z venčí to skoro vypadá. Nejde ale jen o ODS. Vypadá to, že Barták je prostě člověk současné nomenklatury, který prostě nemůže být propuštěn. Navíc stojí za připomenutí, že i současný ministr financí delší dobu působil jako ekonomický náměstek na ministerstvu obrany. Možná i proto se k němu nyní tak vehementně hlásí," doplnil Zbořil.

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/nepostradatelny-bartak-na-financich-budi-rozpaky_178587.html

Dvacetiletá Jana Komárková z Chrudimi v den 41. výročí historického činu  tehdy rovněž dvacetiletého Jana Palacha vyskočila z okna kolejí Vysokého učení technického v Brně.

Byla na místě mrtvá.

Co nám tím chtěla vzkázat ? Na co si stěžovala ? Jaké poselství nám zanechala ?

Právě na tyto otázky hledal náš redakční tým odpovědi při dnešní návštěvě v Chrudimi.

 http://ley.cz/komarek/

Farář s policajtem byli zneužiti k umlčení otce, kterému chrudimské justiční orgány zlovolně dohnaly dceru k sebevraždě
v Chrudimi a Košíku, 13.08.10

Pan Jiří Komárek z Chrudimi, jemuž chrudimská justiční mafie zničila dceru a dohnala ji až k sebevraždě, má být nyní definitivně umlčen prohlášením za blázna. Navíc oprávněné výčitky nebohého otce jsou prý trestným činem, o němž je již dopředu rozhodnuto – jak dosvědčují policejní dokumenty, které redakce K 213 získala k dispozici.

Je až neuvěřitelné, k čemu se může propůjčit církevní osoba, jakou jistě katolický farář je. Napřed asistuje při vyhození poloviny smutečních hostí z pohřbu, a to ještě úlisným a pokoutným slibem, o kterém dopředu věděl, že jej nebude plnit - o tom, že na pohřeb budou mít všichni příbuzní volný přístup - a potom ještě podává trestní oznámení, že se cítí být poškozen výroky pana Komárka, které začal veřejně šířit, že mu policejně justiční mafie v Chrudimi zabila dceru.

My o pravdivosti těchto výroků  nikterak nepochybujeme, ostatně máme pro ně důkazů, kolik budeme chtít, jen bychom výraz policejně-justiční mafie rozšířili o výraz policejně-justičně - cirkevní mafie.

Od dob katolických zrádců ze sdružení Pacem in terris, tedy komunistů v černých hábitech, se toho příliš nezměnilo. Ani u policie, ani v justici  - ale taky ani v církvi. Možná to může někoho překvapit. Asi hlavně ty, co za dnešní církev zodpovídají. A podle přísloví, že příklady táhnou, můžeme být jen velmi zvědavi, koho přitáhne zbabělost a zaprodanost, které je i bez církve všude kolem požehnaně.

 http://www.k213.cz/start.php?act=read&art=2483

Karel Hvížďala, 11. srpna 2010

V souvislosti s pohřbem Milana Paumera, který se konal minulý týden v Poděbradech, se rozpoutala opět diskuse nejen o jejich činech, ale i o postoji politiků k otázkám jejich viny či hrdinství. V komentářích jsem zaslechl hlavně názory typu: Je dobře, že se naši prezidenti po roce 1989 nerozhodli skupinu bratrů Mašínů vyznamenat, protože prezident reprezentuje vůli všech občanů, a ne jen jedné poloviny.

Za tímto výrokem se však skrývají mnohem hlubší otázky, a sice o smyslu politiky jako takové, kterými se zabýval již Sokrates a Platón v Athénách dávno před naším letopočtem. Sokrates byl zřejmě první, který začal s úvahami o státě a společnosti a do centra zájmu položil etické otázky. Na jeho dílo navázal Platón. V jeho nejznámějším díle Politeia (Ústava) je úloha politika definována jako povinnost usilovat o spravedlnost. Politik má podle Platóna využít svého poznání pravdy k výchově spoluobčanů a k účasti na správě obce, a to i když za takové úsilí nemůže očekávat uznání nebo vděk. V této diskusi, která zahrnuje - jak by se dnes řeklo - i morálku práva, se ve staré Evropě pokračuje už více než dva tisíce let a to je právě rozměr, který naší politice stále chybí.

Proto být politickým lídrem v původním slova smyslu znamená přesný opak toho, co často zažíváme u nás, kdy se politici řídí převážně výzkumy veřejného mínění. To znamená činí pouze výhodné kroky, které je mají zviditelnit, ale zároveň nemají snížit jejich masovou popularitu. Vyjadřují se jen k margináliím či lokálním problémům, jako bylo třeba stěhování Slovanské epopeje Alfonse Muchy či stavba Národní knihovny v Praze podle návrhu Jana Kaplického, místo aby stáli za těmi, kteří i za těžkých dob bojovali za svobodu nebo předváděli svými postoji respekt k ústavě. Ústava totiž, jak říkali klasikové, má zvláštní vlastnost: vytváří z konkrétních pravidel lidského chování ideální typy, podle kterých se řídí a posuzuje kvalita politického a občanského života té které společnosti.

Být odpovědným politikem znamená pokusit se proměnit mínění menšiny v mínění většiny, pokud je politik přesvědčen o tom, že společnost podlehla jen pohodlnějšímu, zjednodušenému či předešlými totalitními režimy pokřivenému názoru. Skutečný politik by měl prosazovat perspektivní koncepty proti populistickým, tedy snadným řešením, a to i za cenu, že za své postoje nebudu oceněn, jak napsal Platón.

Velcí politici, viz u nás T.G. Masaryk v době bojů o rukopisy a za časů Hilsneriády, ve Francii de Gaule či ve Velké Británii Churchill za druhé světové války, se vždy dokázali postavit proti mínění většiny, protože cítili větší odpovědnost za celek než za sebe a za svou funkci. To je také důvod, proč o nich dodnes hovoříme. Byli si totiž vědomi toho, že svými postoji vytvářejí vzory chování i pro budoucí generace. Politiku tudíž tvořili a nesnažili se kopírovat mínění většiny: rozhodně se nechtěli líbit všem - nechovali se jako manekýnky. Nechápali politiku především jako správu státních záležitostí, ale chápali ji anglosasky jako veřejnou debatu, jako souboj s ostatními, v němž jde ne o to nad druhými vyhrát, ale přesvědčit je argumenty o své cestě, která není nějakou jedinou dogmatickou pravdou, ale v daný moment nejprospěšnější cestou obce (společnosti) k vytčenému cíli.

Takhle smýšlející politici a politologové či sociologové se proto v naší civilizaci posunuli od Platóna kousek dál a v posledních desetiletích se shodli na tom, že v nejistém světě, v kterém žijeme, nikdo už přesně neví, co je pravdivé a co je dobré. Říkali: Možná, že existuje pravda, ale nikdy ji nebudeme znát. Proto musíme stále hledat jen nové a lepší odpovědi, tvrdil donedávna třeba Ralf Dahrendorf. Něco takového je ale možné jen tehdy, když jsou povolené pokusy a omyly, tedy v otevřené společnosti, která představuje nejvyšší hodnotu. Prvořadou úlohou politiků a odpovědných občanů je takovou společnost neustále tvořit, vylepšovat a pokud je třeba, postavit se i se zbraní v ruce na její obranu, a to i za cenu ztrát na životě. Svými nebezpečnými postoji, které mohou ohrozit i moje pohodlí a můj život, demonstrovat, že svoboda a otevřenost je v ohrožení.

Teprve budeme-li takto staroevropsky uvažovat, budou i postoje našich politiků zřetelnější: budou odpovědné vůči budoucnosti našeho státu.

Tvrzení, že prezidenti by neměli projevovat veřejně názor na rozporuplné esenciální záležitosti dělící společnost, je přinejmenším sporné: připravují se tak o možnost národ nově spoluformovat, dodávat mu odvahu a vytvářet z něj opět sebevědomý národ evropský. Taky bychom mohli citovat Aristotela, Platónova žáka: kdo se nezúčastní veřejné debaty týkající se základních problémů, žije mimo obec a musí se buď povznést na úroveň bohů, nebo klesnout na úroveň zvířete. Obě možnosti jsou pro společnost velmi nebezpečné.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-politici-politika-a-bratri-masinove-f5o-/p_spolecnost.asp?c=A100810_114849_p_spolecnost_wag

LN, 11. srpna 2010 - ZATRŽENO

Česká televize znovu uvedla výborný dokument Aleše Kisila Jistota nejhoršího. Jde o filmovou koláž, která kombinuje deníky Jana Zábrany s reálnými záznamy normalizační skutečnosti. Je to spojení až výmluvně drastické, celý marasmus minulých let z něho vystupuje s nebývalou plasticitou. Zábranův hořký komentář neztratil ani po letech nic ze své pronikavosti. Ba naopak, člověk znovu musí intenzivně myslet na spisovatele a básníka Jana Zábranu, kterému bolševici znemožnili studium a systematicky ho ničili až do jeho předčasné smrti. A na jeho rodiče, kteří strávili část svých životů v komunistickém kriminálu. A s nimi na tisíce dalších nevinných lidí, kterým komunistický režim zničil život, ukradl majetky, a v tom nejhorším je zavřel do koncentráků. Musí myslet na zrajtovanou zemi a na zřejmě nenapravitelně zdeformovanou povahu národa.

Jak to, že už nad tím nikdo nenaříká? Najednou máme spoustu humanistů, spravedlivých Petrů Chelčických, kteří nám vykládají o bratrech Mašínových jako o vrazích a teroristech, zabíjejících nevinné občany. Ale kdo s ten teror rozpoutal, kdo proti národním zájmům kolaboroval, kdo kradl, vraždil a schovával se za legitimitu, a přitom se choval jako ta nejsprostší lůza? Bratři Mašínové byli vojáci v boji a šlo jim o kůži; kdyby nestříleli oni, sami by padli. V takové situaci se sotva lze ohlížet na to, že nepřítel má doma mimino. Nikdo nepřeje dítěti ztrátu rodiče, ale kolik dětí skončilo kvůli bolševikům v dětských domovech, kolik jich žilo s cejchem potomků politických vězňů? A co Milada Horáková, letci RAF, kteří za nás nasazovali život, a proto je zavřeli, sedláci vyhnaní z rodné hroudy...

Vrchol je, když frky o Mašínech teroristech slyšíme z úst bývalého esenbáka a člena KSČ Humla, který se dostal do parlamentu jen díky tomu, že národ je popletený čuměním na televizi a stačí mu, když jakýkoliv ovčí obličej pravidelně vídá na obrazovce. Ani se nedivím Josefu Mašínovi, že je zahořklý, naštvaný a působí na nás až nesympaticky. Co mu asi tak za tohoto stavu věcí zbývá.

Jana Machalická, redaktorka LN

http://www.lidovky.cz/falesna-humanita-nas-nespasi-dgy-/ln_noviny.asp?c=A100811_000039_ln_noviny_sko&klic=238351&mes=100811_0

10.08. 2010 Josef Havránek

Není to tak dávno, co kníže pán zavtipkoval na téma Věcí veřejných, prohodil, že on osobně raději upřednostňuje veřejné domy…

Na zmíněný výrok se ovšem vztahuje amnestie - byl pronesen ještě před podpisem koaliční smlouvy. I tak však Věci veřejné zatím předčily všechna očekávání a to nejenom, co se počtu a významnosti získaných ministerstev týká. Možná i ten vyhlášený vyděrač Bursík, by mohl závidět...

Je vcelku přirozené, že tou hlavní hvězdou vítězného týmu je předseda, který, ač se po večerech doučuje na ministra, ještě stačí moderovat každičký krok vlády - pořád ještě okouzlený lesem nastavených mikrofonů a kamer, svou důležitostí - tak říkajíc nezavře ani na chvíli hubu!

Podobný, neuctivý odstaveček by si jistě zasloužil i Vít Bárta, ale na scénu se už zase razantně dere další nepřehlédnutelný véčkař - Stanislav Huml - jeden z mála skutečných stranických odborníků, zřejmě těžce dotčený, že se patřičným dílem nepodílí na kořisti, že v jeho případě došlo k fatálnímu  opominutí…

Jistě, jde jen o pouhé spekulace - většina z nás soudí ty druhé podle sebe, ale ten Humlův uvedený důvod vypovězení poslušnosti VV, opravdu působí hodně komicky. Patrně to v něm už hodně vřelo, že si nedokázal počkat na pádnější, relevantnější důvod.

Je ovšem také pravda, že už těsně po podpisu toho úpisu na věčné časy Věcí veřejným, Stanislav Huml opatrně naznačoval, že jde o protiústavní záležitost, že věrnost - loajalita, se žádnými pokutami a sankcemi vymoci nedá.

Pokud by snad někdo podlehl pokušení učinit z pana Humla kladného hrdinu, měl by si předtím možná položit otázku, proč tedy ten protiústavní slib věrnosti  podepsal. Nemám zrovna velkou důvěru k lidem - vyčůránkům, kteří s takovou lehkostí bytí hospodaří se svým podpisem…

Předpokládám, že si Věci veřejné v žádném případě nevynutí poslušnost svých poslanců a dokonce se ani nepokusí od nich ty milionové postihy, dané tou ďábelskou  smlouvou,  vymáhat. Alespoň z pohledu laika to působí jako vyložený nonsens.

Pionýr Stanislav Huml tak jen prošlapal cestu dalším svým stranickým kolegům - poslancům s nenaplněnými ambicemi. Šéfové Věcí veřejných se tak zřejmě, namísto toho exekutora, budou muset snažit nezanedbávat, spíše uplácet ty své stranické nespokojence - především tedy ty s poslaneckými mandáty. Na toto téma ani netřeba žádného vnitrostranického referenda!

Ano, pane Schwarzenbergu, bude asi zase po vašem, půjde tady patrně  o ten již zmíněný - poněkud  hanbinec…

http://virtually.cz/journal/?q=node/1498

Stále stejné téma: Jsou Mašínové vrahové?

Dověděli jsme se to ve středu 11.srpna 2010 z pera poslance Stanislava Humla - (dříve KSČ nyní VV) v MF Dnes. Policista, člen KSČ, musí přeci vědět o čem mluví.

Byl dobrý dopravní policista, sloužící na dálničním oddělení a neměl tak příliš mnoho času ke čtení, nebo studiu historických skutečností.

Předpokládáme, že má informace pouze zprostředkované, typem lidí historika pana Zahradníčka.

Měl by se tedy dovědět!

Milada Horáková - jedna z žen popravených komunisty, byla popravena na šibenici typu „prkno“.

Tento způsob popravy byl velmi krutý a před smrtí dlouho a hodně trpěla. Byla sprovozená ze světa jako třeba K.H.Frank, velmi trýznivým způsobem.

Umírala téměř čtvrt hodiny a lékař po zahájení škrcení-dušení v určitých intervalech vystoupil na schůdky a fonendoskopem si poslechl srdce odsouzené. A nyní trochu teorie. Šibenice typu „prkno“měla na silném prkně hák, na které se pověsila oprátka, ve spodní části byla kladka, přes ní vedlo lano jímž měl odsouzený spoutané nohy. Za lano tahal na druhém konci katův pomocník. Odsouzený se pomalu udusil. Popravená Milada Horáková musela „viset“ půl hodiny a aby jí poslední okamžiky před popravou zpříjemnili, musela ještě vidět chvějící se tělo Záviše Kalandry, protože ona jako vůdce skupiny šla jako poslední. Nedali ji ani pásku na oči ba ani dávku uklidňujících léků před popravou. Kat a jeho dva pomocníci, když museli čekat půl hodiny na potvrzení její smrti, snědli druhou půlku své svačiny.

Jak se cítili političtí vězni, mučeni ve věznicích v Uherském Hradišti elektrickým proudem? Zanechalo to na nich následky na celý život.

Jak se asi umíralo hlady v roce 1933 sedmi milionům ukrajinských rolníků v období komunistické „kolektivizace zemědělství“?

Na tyto otázky si odpovězte vy, čtenáři internetových stránek pana Jana Šinágla sami, neboť nám bývalým politickým vězňům na naše připomínky neodpovídá nikdo z redaktorů MFDnes, LN.

Pan soudruh Stanislav Huml (Věci veřejné), však prostor na svůj názor dostane.

Dvořák Miloslav, Dyková Roswita

SBPV                                                                                                                                Liberec 12.8.2010

- - - - - -

Z korespondence

Přeji dobrý den, ještě se vracím k tomu Humlovi. Prohlásil, že Mašínové zavraždili svázaného policajta. Když komunisté vraždili paní Horákovou ta měla určitě svázané ruce a tisíce dalších. Pan Huml nepíše o komunistických vrazích. Kde jsou jména soudců vyšetřovatelů a dalších poskoků komunistických vrahů.   Uvědomuje si ten člověk, že zatčení Mašínů by byla pro ně jasná smrt? Nezlobte se, že to píši. Musel jsem si nějak ulevit.  

Jiří Sedlák, 13.8.2010

Vážený pane Pecino,

trochu protestuji proti některým poznámkám ve Vašem hodnocení pohřbu M.P. Ohrazuji se proti „zoufale nepadnoucím uniformám mých hochů ( a děvčat !). Ti, co stáli čestnou stráž, a ti, co vynášeli rakev byli stoprocentní. Dále : pohřeb byl kompromisem mezi přáním RODINY, vizí pana Martina Vadase, Colonela Hawkeye a mojí. Stars Spangled Banner jsem samozřejmě navrhoval, neprošel. Amazing Grace a Taps jsme měli v lepší verzi na CD, oni vzali ( nevalného) trubače. Ovšem live is live. Amíky jsme samozřejmě kvůli čestné jednotce kontaktovali. Odmítli, víte přece jaká garnitura dnes vládne ve Washingtonu. Poslali DVA lidi s Hvězdnatým praporem. Byly spory o zakrytí rakve praporem. Jaký použít ? Oba nešly. Kdybychom použili americký, pak by ho naši hoši i předpisově složili a předali. A ještě slovo na závěr : můžete kritizovat nás i naše uniformy, můžete kritizovat všechno…Já ten pohřeb považuji za nikoliv „perfektní“, ale upřímný a důstojný. Když stát nedá státní pohřeb, dají ho občané, ti, kteří Milana znali a měli ho rádi. Mělo to i výhodu. Na státní pohřeb nakomandují lidi a vojáky podle protokolu, na tom Milanovým před týdnem byli jen ti, co tam chtěli být a přitom si vše  platili a organizovali sami. Některé Jeepy vyjížděly už v 6:00….a většina z nás se musí živit prací – to volno dostat nebyla vždy legrace. Na to, že to byl pohřeb soukromý a amatérský, jsme ( tvrdím neskromně ) odvedli prima job. A zařazení Zákona o třetím odboji na agendu vlády hned po pohřbu považuji za úspěch.

Mějte se krásně a jsem s pozdravy

Milan Březina, 11.8.2010

…aneb 40 let (1959-1989) životopisu MUDr. Naděždy Kavalírové, předsedkyně Rady ÚSTR a KPV ČR chybí?! Že by se za svoji kolaboraci s komunisty tolik styděla... J.Š.13.8.2010

----- Original Message -----

From: Paul Zverina

To: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Sent: Friday, August 13, 2010 3:33 AM

Subject: KPV mě vždy dokáže překvapit

tím, že vždy dokážou najít nový způsob urážky, ještě nechutnější než ten minulý...

Žili a žijí mezi námi: Vratislav Švéda

12.8.2010 v 14:12

Rozloučíme se s Vratislavem Švédou, bratrem popraveného Václava Švédy, který spolu s bratry Mašíny se zúčastnil dramatického útěku přes východní Německo do americké zóny. Václav Švéda při útěku byl zraněn, následně vydán do Československa, kde byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1955 popraven. Celá rodina Švédových byla zatčena a všichni byli odsouzeni k vysokým trestů vězení, už jen za to, že byli jeho blízcí příbuzní. Tak se režim mstil na těch, kteří se postavili proti němu.

Vratislav Švéda byl v komunistických kriminálech více než 11 let. V Konfederaci politických vězňů pracoval v havířovské pobočce. Shodou okolností jeho smrt přišla krátce po smrti Milana Paumera, který s bratrem Vratislava Švédy také se zúčastnil útěku na Západ. Čest jejich památce.

Zd. K. - srpen 2010

http://www.kpv-cr.cz/index.php?nid=515 http://www.kpv-cr.cz/print.php?nid=515

Ano, toto je jediná jejich reakce na úmrtí Milana Paumera, který podle novin Týden byl jejich ČESTNÝM členem. To už se ani nedá komentovat.

P.S.
Mohl by mi někdo fundovaný z KPV vysvětlit, v čem spočívala ODBOJOVÁ činnost s.Kavalírové?
http://www.kpv-cr.cz/?pid=140

Dá se vládě její protikomunistický zápal věřit? Milan Paumer, který se odmítl poddat totalitě, byl včera pohřben. A vláda pak zveřejnila programové prohlášení, do něhož na poslední chvíli a ovlivněna právě pohřbem bojovníka proti bolševickému útlaku zařadila zákon o protikomunistickém odboji. Máme tedy kabinet "rozpočtové odpovědnosti", "boje proti korupci" a "protikomunistického odboje".

...
V rodinách, které komunismus nebraly, nekamarádily s ním, trpěly jím. Tam mají i děti jasno. Ale takových rodin byla jistě menšina. Měl by se to dozvědět ve škole, měl by. A samozřejmě také ze zkušenosti, kterou udělal sám.

Pokud komunismus nezažil nebo v něm byl moc mladý, aby jeho zrůdnost, nesvobodu, chápal, pak se, je-li vnímavější, rozhlíží, jak se bývalým komunistům a úspěšným svazákům vede zákon nezákon. Pokud u nás bude přijata norma o protikomunistickém odboji, která postaví bolševika na roveň fašistovi, pak se takový zvídavec bude divit. Možná ustrne, kolik bývalých komunistických kádrů uspělo po revoluci, kolik komunistů bylo a je v politice, kolik bývalých estébáků a jejich potomků, kolik aktivních, dobrovolných agentů komunistické tajné policie.

A kdyby to nechápal, ministr KULTURY Jiří Besser mu to jistě rád vysvětlí.

Seznamy komunisty popravených v době „míru“ 50.let, které média nepřipomínají, zato oběti Mašínů, které tomuto zločinnému režimu sloužily, jsou připomínány a litovány neustále. J.Š.
http://www.totalita.cz/seznamy/seznamy_01.php

Ad LN 4. 8.: Životní omyl jedněch odbojářů

Přál bych panu Zídkovi žít v době, kdy se KSČ dostala k moci a uvedla do praxe „třídní boj". To znamená li­kvidaci všech oponentů komunistic­ké ideologie. A to doslovnou. Pama­tuji si ještě jejich heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám". Bratři Maši­nové a M. Paumer tuto výzvu přijali a při cestě za svobodou museli v tomto boji použít i násilí na přisluhovačích režimu. Tento režim, mys­lím tím komunistický režim, je re­žim zločinný, a jak říká profesor lati­ny v knize Vyšší princip, „vražda na tyranovi není zločin". Proto pro mne bratři Mašinové i M. Paumer byli, jsou a navždy bu­dou hrdinové, kteří zasluhují úctu a poděkování za to, že se nesklonili a ukázali, že s komunisty se dá jed­nat jedině stejným způsobem, ja­kým oni jednali s těmi, kteří s nimi nesouhlasili. Pak by možná pan Zí­dek pochopil.

Josef Gabriš, Praha, LN, 9.8.2010

2. srpna 2010

Pro Francii válka v červnu 1940 skončila. Bylo od francouzského odboje správné, že si přál válku další či pokračování té předešlé? Přece letecké bombardování, vylodění Spojenců v Normandii, fronta procházející celou zemí, všichni ti mrtví - to bylo strašné! Zasloužili si to Francouzi? Stálo to za to?

Stálo za to polské Varšavské povstání v roce 1944? Stála za tomaďarská revoluce v roce 1956?

Říká-li ve své tirádě proti Mašínům a Paumerovi (Tragický omyl třetího odboje, MfD 28.7.2010) Tomáš Zahradníček „A“, měl by říci taky „B“: „Ne, nic z toho předešlého nestálo za to. Nejvyšší hodnotou je biologické přežití.“ To je však stanovisko otroka.

Je to odpověď, která plně uspokojí Gottwaldy a Heydrichy a Hitlery a Staliny tohoto světa: když někdo odrazuje porobené od ozbrojeného, násilného odporu. To zajistí snadný triumf a nerušenou hrůzovládu totalitářů spolehlivě.

Lze sice biologicky přežívat jako otroci, ale je to hanebné.

Tak žijí zvířata, a když tak na základě své volby žije i člověk, snižuje se na animální úroveň. Člověk na rozdíl od zvířat má rozum, kterým je s to pochopit, co je dobro, pravda, spravedlnost.

A když to chápe, je ho nehodné, aby se vědomě smířil s nespravedlností systémově páchanou na nevinných. Naopak, autenticky lidský je protest, odpor, vzdor.

Tudíž biologické přežití není nejvyšší hodnotou. Ani vlastní, ani přežití druhých. Lidský život v jeho biologickém rozměru není cílem o sobě, ale jen prostředkem k naplňování toho, co je autenticky lidské: úsilí o spravedlnost.

Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující.

Proto zabíjení druhých či obětování vlastního života - nikoli jako cíl sám o sobě, nýbrž jako prostředek, sice vždy bolestný, ale za určitých okolností jediný s nadějí na úspěch - za účelem obhájení či dosažení svobodné společnosti jsou morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí. Rozhodně více než biologické vegetování tváří v tvář kruté nespravedlnosti. U dvou režimů - hitlerovského nacistického a stalinského komunistického -nebylo žádných pochyb o jejich radikální nespravedlnosti; o tom, že byly vědomě a systematicky založeny na vraždění nevinných. Opor vůči těmto režimům byl oprávněný, ba mravně povinný. A argument, že v případě komunismu na rozdíl od nacismu nešlo o stav války, je nepravdivý: jednalo se válku ze strany režimu vůči lidu.

Legitimních způsobů odporu bylo víc a nemusely být jen násilné (byl to i nenásilný odpor bratří Medků a Havlů), ale vzhledem k vražednému charakteru režimu byl legitimní i násilný odpor bratří Mašínů a Milana Paumera.

Jistě, při tomto typu odporu umírají lidé - ne proto, že by byli nutně zlí nebo si to jednoznačně zasloužili - ale proto, že na daném místě a v dané situaci to nejde udělat jinak, má-li mít legitimní, tj. svobodný politický řád šanci na úspěch vůči režimu jednoznačně nelegitimnímu. A právě proto, že biologické přežití není nejvyšší hodnotou, je zabití lidí, osobně sice možná hodných, ale na daném místě a v dané situaci objektivně ve službách nelegitimního režimu, ospravedlnitelné. Proto lze otázky z úvodu zodpovědět jednoznačně a jasně, bez paralyzujícího relativismu: „Ano, stálo to za to. Vylodění v Normandii a všechny boje o Francii, bombardování amrtví, stálo to za to. Varšavské povstání, stálo za to. Maďarská revoluce, stálo to za to. A pokus Mašínů, Paumera a dalších, stálo to za to taky.“

Máme-li vůbec něčeho litovat, pak jen toho, že se k nim nepřidalo více lidí.

MfD, 30.7.2010

Autor je ředitel Občanského institutu

Roman Joch

http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-odboj-nebyl-zadny-tragicky-omyl-fe2-/p_spolecnost.asp?c=A100731_230855_p_spolecnost_wag

Milý Milane,

vrátil jsem se z Poděbrad z Tvého pohřbu a píši Ti tento dopis. Byla to velká sláva, plno věnců a kolem Tvé rakve  na jevišti divadla na zámku se střídali vojáci, skauti, muklové a Tvoji kamarádi. Všude uniformy, vyznamenání, květiny, americké a československé vlajky. V hledišti seděli celebrity, příbuzní, přátelé, kamarádi a ti co Tě měli rádi. Také někteří, kterým bys ale ruku nepodal a zabírali místo těm Tvým kamarádům, kteří museli zůstat na nádvoří zámku. Ale tak to u nás chodí, to přece víš. V noci komunisti po Poděbradech vylepili plakáty s Tvojí fotografií a textem „vrah zůstane vrahem“. U milovníků masového vraha Gottwalda je to dokonce i vtipné. Ale ve dne se na nic nezmohli. Jako vždy – když se jim Tě nepodařilo tenkrát v NDR pomocí 20.000 vojáků a policistů  dopadnout a pak u nás popravit jako Tvé kamarády Václava Švédu a Zbyňka Janatu, snažili se Tě po návratu očernit a pomluvit. Ale vždy ze zálohy, zezadu a v noci. Jinak to neumí. Mají to těžké a Tys jim to udělal ještě těžší – stal jsi se legendou ještě za života a oni zůstali komunistickými trpaslíky, či spíše tajtrlíky.

Chodil si po školách a besedoval se studenty a ukazoval jim tu kulku z břicha, se kterou jsi doběhl do Berlína. Je to neuvěřitelný příběh, ta Vaše Cesta na severozápad, aneb Tři muži do Berlína. Tak silný a tak pravdivý, že jednou z něj bude nový western, tentokráte s názvem „Tři stateční“. Nazýval jsi se „Třetím od Mašínů“ – na pořadí  ale nezáleží, mušketýři byli čtyři a legenda o nich se jmenuje „Tři mušketýři“. Tři a jeden navíc. U vás dva a jeden navíc – jeden za všechny a všichni za jednoho. Na Tvém pohřbu byly proneseny jímavá slova, kněz citoval z evangelia:  …“a půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života“.. (Matouš  kap. 25, verš 46 ). Ty  jsi už do něho odešel a měl jsi na to právo, nejen věkem, ale především vykonanými skutky. Připomněli to i tři nejvyšší ústavní činitelé – předseda senátu, předsedkyně poslanecké sněmovny a  pan  premiér. Řekli to jasně, na rovinu a nebáli se ztráty politických bodů. Mašíni a Paumer jsou hrdinové! Pan premiér řekl, že před Božím soudem budeš shledán čistým a spravedlivým. Vedle nich tam byla i předsedkyně Nejvyššího soudu, kníže Schwarzenberg a ministři. Skoro celá ústavní elita.

Milane, je to fantastické, nevadí, že se neozvali prezidenti, ani z generálního štábu a vedení armády, vždyť před deseti lety by se něco takového neodvážil říci žádný politik v ČR, natož se postavit k Tvé rakvi před televizní kamery. Ani představitel ČSSD nezklamal, Bohuslav Sobotka prohlásil, že oni neuznávají metody boje za svobodu, které vedou k lidským obětem. Chudák Reinhard Heydrich mohl vraždit dál a dodnes žít, kdyby si  Gabčík s Kubišem místo zbraní vzali na křižovatku do Kobylis mávátka.

Těšil jsem se na naše setkání koncem srpna na Boudě, u pohraničních pevností na bojové akci armády a military  klubů „Cihelna 2010“. Jak si budeme zase tisknout ruce a jak srdečně uvítáš moji maminku, která Tě má tak ráda. Jenže mi navečer u moře na Rhodosu pípla esemeska, že už na Boudu nepřijedeš. Že nepřijedeš nikdy a nikam. Po ní začaly pršet další. Tolik kamarádů Tě začalo postrádat.

Odešel jsi bez rozloučení a jak je tomu zvykem v Česku, rozpoutal se zase tiskový boj o Mašíny a toho třetího. V národě uctívaných mučedníků a diskutovaných bojovníků není lehké bojovat za svobodu se zbraní. Ale jestli jste něco učinili pro jeho dějiny, pak to s nimi bude věčně stát. Jako v těch verších velkého českého básníka, ...“co bylo krásy v gestu, zvednout pušku a jít bojovat“. Prý jste neměli. Prý náklady do toho vložené, nestály za ty výnosy. A dokonce jste zabili několik lidí, kteří chtěli zabít vás. Hrůza. Jenže Tvůj odchod něco změnil. Vždyť vláda kvůli Tvému pohřbu přerušila zasedání a poté doplnila svůj program o návrh na přijetí zákona o třetím odboji. Těch, co zase psali o vrazích, bylo výrazně méně.

Dokonce, a je to neuvěřitelné, na vaši obranu vystoupil svazácký básník, který v době Vašeho boje psal oslavné verše na režim, vůči kterému jste pozvedli zbraň:  ….“Oba Mašínovi, Milan Paumer a jejich popravení kamarádi byli spolubojovníky všech statečných, kteří ode dne kdy Československo obsadila německá armáda, až do dne, kdy je opustila armáda ruská, vedli  zápas o svobodu a demokracii, jaký mnoho občanů raději vzdalo a teď se, krom toho, že je soudí, chlubí, jak porazili totalitu svým mlčením.“ Lépe než Pavel Kohout bych to nenapsal.

Milane, na hřbitov Tě ze zámku za čestných salv doprovodila kolona džípů a Tvoji čeští a američtí kamarádi, dostal jsi na cestu i americkou vlajku válečných veteránů – sám vojenský přidělenec velvyslanectví USA Ti ji  přinesl a tak Tě omlouvám, že letos na Boudě nebudeš, ale příště, tam nahoře, určitě na shledanou.

Milan Hulík, 5.8.2010

pplk. PhDr. Eduard Stehlík – VHÚ Praha

(text vystoupení na semináři „Třetí – protikomunistický – odboj“

konaném v úterý 13. listopadu 2007 v Senátu Parlamentu České republiky)

Vážený pane místopředsedo, vážené senátorky a senátoři, dámy a pánové, milí přítomní,

dostalo se mi té cti, abych zde vystoupil s referátem, jež by měl alespoň v hrubých obrysech postihnout hlavní směry třetího odboje. Dovolte mi prosím, abych své vystoupení zahájil pravděpodobně poněkud kacířskou otázkou, s níž se však mezi studenty a mladými zájemci o historii, ale i lidmi mé generace občas setkávám: Existoval vůbec třetí odboj?

Vím, že by stačilo říci, ano, existoval a uvést řadu jmen konkrétních hrdinů, i těch či oněch akcí které uskutečnili, ale nedá mi to, abych na místo toho neprovedl malé srovnání. Jistě mi dáte za pravdu, že se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo by zpochybňoval existenci druhého – protinacistického – odboje. Z čeho tento odboj sestával? Můžeme říci, že se (velice zjednodušeně) organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, jež však spojoval jasný cíl – porážka nacismu a znovuobnovení československé státnosti. Z politiků a vojáků, kteří odešli za hranice se postupně vytvořila  jak exilová reprezentace státu, která se nakonec přetvořila ve vládu republiky, tak armáda, jež bojovala po boku spojenců a shromažďovala o protivníkovi cenné zpravodajské informace. Nesmíme rovněž zapomenout na fakt, že nezanedbatelnou součástí činnosti odbojových představitelů v zahraničí byla i činnost propagační a informativní, kam můžeme zařadit i rozhlasové vysílání do zotročené vlasti. Podíváme-li se ve stejném období na odboj domácí, zjistíme, že v tehdejším tzv. protektorátu vznikly desítky menších i větších odbojových skupin, které shromažďovaly zbraně, munici a trhaviny pro případ celonárodního povstání, jež mělo vypuknout v případě světového válečného konfliktu. Příslušníci těchto skupin kromě toho prováděli zpravodajskou činnost, jejíž výsledky, tedy důležité informace,  dopravovali pomocí radiostanic a kurýrů za hranice. Ilegální organizace se soustřeďovaly i na výrobu a šíření letáků a ilegálních tiskovin a v neposlední řadě i na shromažďování finančních prostředků, jež sloužily k podpoře rodin zatčených a popravených. Speciální odbojovou činností byly sabotáže, přepady a atentáty, jež začaly nabývat na síle zejména ve druhé polovině války.

Podíváme-li se nyní na odboj vedený proti zločinnému komunistickému režimu a srovnáme jeho směry a projevy s odbojem z let druhé světové války, někteří možná s překvapením zjistí, že se prakticky v ničem podstatném neliší. Po pravdě řečeno, není ani příliš divu, protože ho valnou většinou vedli stejní lidé (pokud nebyli zavražděni nacisty) a představitelé stejných organizací a stejných složek české společnosti – zejména sokolové, vojáci, skauti a vysokoškolští studenti.

Jak tedy vypadal třetí odboj? I on se organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, které spojoval stejný cíl – svržení nenáviděného komunistického režimu a znovunastolení masarykovské demokracie. I osudy politiků a vojáků, kteří odešli za hranice po únoru 1948 se od těch válečných lišily jen velice málo. Začaly vznikat orgány exilové politické reprezentace – Rada svobodného Československa –, nechybělo zahraniční rozhlasové vysílání a nezaháleli ani vojáci. Podobně jako za druhé světové války se bezodkladně zapojili do zpravodajství, jež nám jen o několik let málo dříve získalo u Spojenců velké renomé. Jistě ne náhodou všichni vedoucí představitelé zpravodajských skupin, jež v zahraničí působili, prošli Francií a Velkou Británií v letech 1940-1945. A tak se bylo možné opětovně setkat s lidmi jako byli armádní generál Sergěj Ingr, divizní generál Čeněk Kudláček, brigádní generál František Moravec, či plukovník generálního štábu Karel Jindřich Procházka.

Možná, že v tuto chvíli někdo z Vás namítne, že zde na rozdíl od válečných let chybí zahraniční armáda. To je však zásadní omyl. Pokud bychom již pominuli skutečnost, že se po roce 1948 do britského královského letectva vrátilo několik desítek čs. letců, z nichž někteří dokonce operačně létali v korejské válce, či na středním Východě, i to, že ve francouzské Cizinecké legii působilo několik set Čechoslováků, kteří v jejich řadách bojovali proti nastupujícím komunistickým režimům jak v Africe, tak i v Asii (konkrétně lze zmínit kupříkladu majora Karla Horu), nelze zapomenout na skutečnost, že na území Spolkové republiky Německo působila v rámci tzv. Labor Service americké armády ryze československá jednotka (4091st Labor Service Company – Czechoslovakian), která na svých amerických uniformách používala čs. označení a symboliku a v neposlední řadě i čs. vlajku. Velitelem této skutečně čs. vojenské jednotky třetího zahraničního odboje se stal v roce 1951 z pověření generála Ingra major pěchoty Karel Černý, který v letech druhé světové války prošel Francií a Velkou Británií, aby nakonec působil na Čs. vojenské misi v Moskvě jako osobní pobočník generála Heliodora Píky, ano, stejného generála Píky, který byl komunisty popraven 21. června 1949 v Plzni na Borech. Měl jsem možnost hovořit s několika příslušníky tohoto útvaru, včetně majora Černého, (jenž mu velel nepřetržitě až do roku 1980, kdy odešel do výslužby) a všichni bez rozdílu mi potvrdili, že sami sebe chápali jako zárodek budoucí čs. zahraniční armády, nebo jakousi obdobu České Družiny z let války první světové. Jako takoví analogicky počítali s tím, že budou v případě vypuknutí světového válečného konfliktu přiděleni jako tlumočníci a poradci velitelstvím vyšších amerických jednotek, jež se zapojí do osvobozování republiky.

Nedá mi to, abych se zde nezastavil ještě u jedné, často pokládané otázky. Občas se mi totiž stává, že někdo z posluchačů zapochybuje o úmyslech těch, kdo po únoru 1948 opouštěli vlast a obviňuje je ze zbabělosti. Většinou neprávem. O čemž ho, jak doufám,  alespoň částečně přesvědčí slova velitele nejvýkonnější čs. exilové zpravodajské organizace z let studené války (CIO – Czechoslovak Intelligence Office), plukovníka generálního štábu Karla Jindřicha Procházky, jenž mi při jednom z našich rozhovorů řekl: „Nezaměňujte prosím nikdy emigraci a exil, emigranty a exulanty. Emigrant odchází z vlasti, aby se usadil a žil jinde, zatímco exulant odchází jen proto, aby ze zahraničí působil proti režimu ve vlasti tak, aby tento padl a on se mohl opět vrátit domů. My, kteří jsme vlast opouštěli po únoru 1948 jsme byli takřka bez výjimky exulanti. Věděli jsme, že vlast opouštíme na dlouho, ale že na návrat budeme muset čekat dlouhá desetiletí, to si tehdy nedokázal představit vůbec nikdo.“

Vraťme se však ke třetímu odboji, a to odboji na frontě domácí, která, jak čas ukázal,  si podobně jako v letech druhé světové války, svou krutostí nezadala se skutečným bojištěm. I zde můžeme při srovnávání s obdobím nacistické okupace narazit na celou řadu paralel. Podobně jako za protektorátu vznikly i po únoru 1948 desítky nejrůznějších větších, či menších odbojových skupin, které se zabývaly shromažďováním zbraní a munice pro případ protikomunistického povstání i sběrem zpravodajských informací, jež následně dopravovaly za hranice. Vznikající ilegální organizace se i ve změněné situaci soustřeďovaly na výrobu letáků, ilegálních tiskovin a jejich šíření, a stranou nezůstávalo ani shromažďování finančních prostředků pro rodiny vězněných a popravených. Existovaly však i skupiny, které připravovaly rozsáhlé ozbrojené akce, jež měly za cíl přímo svržení krvavého totalitního režimu. Zde mám na mysli zejména skupiny majora Miloslava Jebavého a JUDr. Jaroslava Borkovce a jejich neúspěšné pokusy o protikomunistický převrat za využití spolehlivých armádních jednotek, z března, respektive května roku 1949.

S přibývajícími měsíci, které uplynuly od února 1948, se začal komunistický režim v Československu stabilizovat a provádění takové činnosti jako byly sabotáže, přepady a atentáty, začalo být ne-li nemožné, tak velice riskantní. Přesto se i v této době našli lidé, kteří byli ochotni provádět odbojovou činnost právě tímto způsobem. Jejich hrdinný boj s obrovskou mašinérií bezpečnostních složek totalitní diktatury jak u nás, tak i v sousední NDR patří k nejslavnějším kapitolám třetího odboje. Ano, mám tím na mysli, jak většina z vás jistě poznala, činnost vojensky organizované skupiny bratří Ctirada a Josefa Mašínových a jejich spolupracovníků. O tom, jaký význam jejich činnosti přikládali sami komunisté, svědčí ta skutečnost, že neváhali poslat hned tři uvězněné příslušníky skupiny na popraviště a neštítili se umučit ani maminku obou bratrů, vážně nemocnou vdovu po národním hrdinovi z doby okupace, Zdenu Mašínovou…

Jestliže srovnáváme druhý a třetí odboj, tedy odboj, který nikdo nezpochybňuje s tím, který stále ještě komusi vadí, a proto jej bagatelizuje, narazíme na nečekané paralely, i když se podíváme na protivníka, jež proti odboji v tom, kterém období stál. Vždyť jaký rozdíl byl mezi výslechovými metodami gestapa a StB, či Heydrichova SD a Reicinova OBZ. Čím se od sebe odlišovaly „volavčí sítě“ gestapa od „ilegálních“ skupin vznikajících z popudu a pod bedlivým dohledem StB a jaký byl rozdíl mezi konfidentem gestapa a agentem StB, kromě toho, že ten druhý mluvil česky? Jaké zásadní rozdíly panovaly při soudním přelíčení před nacistickým Volksgerichtem z let okupace a Státním soudem z počátku let padesátých? A co tresty smrti, justiční vraždy, mučení, věznice, káznice a koncentrační tábory? Na příliš mnoho rozdílu nenarazíme, až na jeden jediný. V tomto případě totiž Čechy vraždili, mučili a zavírali Češi…

Hovoříme-li o těch, kdo se aktivně zapojili do boje proti rudé totalitě v Československu, nesmíme však zapomínat ani na ty, kdo jsou účastníky odporu proti komunismu a se stali se jeho obětí jen proto, že „existovali“, z jakéhosi zrůdného důvodu se znelíbili, a stali se obětí komunistické perzekuce – byli vězněni, nasazeni na otrocké práce v uranových dolech, či „jen“ šikanováni vystěhováním do určeného místa pobytu, zabavením majetku či znemožněním studia dětí. I oni si bezesporu zasluhují naši úctu a vzpomínku.

*   *   *

Vážené dámy, vážení pánové, milí přítomní, ve svém časově omezeném vystoupení jsem se nemohl dopodrobna zabývat činností všech těch, kdo se v okamžiku, kdy ucítili, že je vlast potřebuje, zapojili se ze všech svých sil do boje za svobodu a demokracii, za což mnozí z nich zaplatili dlouhými léty strávenými ve věznicích a koncentračních táborech komunistického režimu. Jiní pak přinesli na oltář vlasti to nejcennější, co člověk má – vlastní život. Právě kvůli těmto statečným mužům a ženám, považuji zpochybňování třetího odboje za zločin, za  urážku jejich památky. Památky lidí, kteří i v nejtěžších zkouškách obstáli, a obstáli se ctí.

Děkuji Vám za pozornost.

Dopis bývalé předsedkyně Amerického klubu v Plzni šéfredaktorovi Plzeňského deníku !

Vážený pane  šéfredaktore Pertle,

5.8. 2010 vyšel v PD článek podepsaný jen zkratkou  (jak) o pohřbu pana Milana Paumera. Jako jeho kamarádka a účastnice pohřbu a po srovnání článků v jiných solidních novinách musím na tento článek reagovat.

Jistě víte, že část veřejnosti reaguje na příběh bratrů Mašínů  velmi agresivně a odmítavě a to bez znalosti historie počátku komunismu u nás a odporu proti němu. Tato část veřejnosti jen stále opakuje slova "vrahové, zabijáci, kontroverzní". Článek tyto lidi jen dále povzbudil a  to těmito výrazy:

1. nadpis " vrah nebo hrdina " - pan Paumer nikoho nezabil, proč tedy článek je uváděn slovem vrah

2. "dorazil premiér Nečas a ministr John" -  "dorazili" i pan Schwarzenberg, Sobotka, Vondra a paní Němcová- všichni vrcholoví politici

3."skandál" - žádný skandál se na pohřbu nekonal, naopak pohřeb byl velice důstojný a dá-li se to říci krásný

4. "rozporuplný pohřeb" -  pohřeb nikdy nemůže být rozporuplný, byl, znovu opakuji, důstojný a krásný

5. "zabiják" - členové protikom.odboje nebyli zabijáci, pokud museli bojovníci za svobodu někoho zabít, bylo to nutné , ve válkách  vždy umírali i nevinní lidé ( např. při bombardování území před vyloděním v Normandii zahynulo plno civilistů a o pilotech RAF neříkáme  proto, že byli zabijáci. Bylo to nutné pro vítězství nad nacismem. V příběhu bratrů Mašínů však o zcela nevinné lidi nešlo

6. "neozbrojený pokladník" - onen pokladník byl ozbrojen a pistoli použil, byl však odzbrojen a v potyčce zastřelen

7. "přijela pouze sestra Mašínů" - omyl, přijela i dcera Josefa Mašína Sandra, ona přečetla poselství  svého otce a strýce

8. na konci článku uvádíte jen jeden názor čtenáře  a to názor odpůrce bratrů Mašínů - to je neprofesionální postup

Mám pochyby, že se  Váš redaktor ( jak) účastnil pohřbu, mám pochyby o jeho novinářské profesionalitě a objektivitě. Udělal v článku několik zásadních chyb. Pokud tím redaktorem byl muž stojící  při pohřbu za mnou a představující se jako zástupce deníků Bohemia, musím k němu ještě dodat, že jeho neprofesionalita se projevila i pojmenováním přítomných vrcholových politiků -  "papaláši".

Doufám, že tento autor článku napíše co nejdříve omluvu za chyby v něm a uvede opravu.

S pozdravem, MUDr. Marie Böhmová,

Merklín, 6.8.2010

- - - - - -

Odpověď šéfredaktora Plzeňského deníku

------------ Původní zpráva ------------

Od: Kacerovský Kamil <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>

Komu: <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>,

Kopie:

Předmět: odpověď

Datum: 06.8.2010 11:27:26

----------------------------------------

Dobrý den,

Velmi mne mrzí, že jste s článkem v našich novinách nespokojena, ale bohužel se v tomhle ohledu nemůžeme zavděčit všem. Jiní lidé zase tvrdí, že příliš stojíme na straně bratří Mašínů. Věřte, že se ale na rozdíl od některých "solidních" Deníků snažíme být zcela nestranní. Nicméně vaše připomínky bereme na vědomí a zajistíme, aby se věcné chyby příště neopakovaly.

S pozdravem

Kamil Kacerovský

šéfredaktor Plzeňského deníku

tel. 724 952 371

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.